Barrandienské proterozoikum

Sedimenty barrandienského proterozoika představuji možná až 10 km mocný sled hornin, které se ukládaly na okraji moře nebo oceánu poblíž vulkanického oblouku. V centrální části barrandeinu byly postiženy jen velmi slabou metamorfózou. Datovány byly pomocí mořských mikrofosilií, především akritarch. Vyčleňujeme dvě skupiny ukládané v klidném a neklidném prostředí:

1. Starší jednotkou je kralupsko-zbraslavská skupina, jenž zahrnuje velmi mocné sledy jemnozrnných klastických sedimentů ukládaných v hlubokomořským pánevním režimu. Jsou to převážně břidlice, prachovce a droby. Místy byla doprovázena podmořským vulkanismem. Zvláštním typem hornin jsou silicity označované jako buližníky nebo lydity. Tvoří protáhlá, i několik set metrů dlouhá čočkovitá tělesa. Dosud není jasné jak tyto horniny vznikly. Byly v nich nalezeny struktury podobné stromatolitům.
2. Mladší jednotkou je štěchovická skupina, jenž svým charakterem sedimentace odráží tektonickou situaci ve svrchním proterozoiku, kdy došlo ke kadomské orogenezi. Ukládaly se nejprve hlubokomořské sedimenty kadomského flyše. Poté, co bohemikum kolidovalo s moldanubikem, byly proterozoické sedimenty zvrásněny a při okraji bohemika i metamorfovány. Bohemikum se začalo vynořovat nad mořskou hladinu. Sedimentace přešla v mělkovodní režim a ke konci proterozoika v režim kontinentální.

Srovnatelný vývoj najdeme v Železných horách, kde je proterozoikum rovněž děleno do dvou jednotek. Železnohorská chvaletická skupina je ekvivalentem kralupsko-zbraslavské skupiny barrandienu a uvažuje se, že železnohorská sovulská skupina by mohla být ekvivalentem barrandienské štěchovické skupiny. Do takových podrobností zde ale zacházet nemusíme.