Nomenklatura a systematika

Nomenklatura (pojmenovávání) většiny nám dobře známých organismů vychází z linnéovského systému. Carl Linnaeus byl především botanik, který žil v 18. století, a který navrhl revoluční způsob pojmenovávání druhů a jejich třídění do vyšších kategorií podle společných znaků. Tento systém přetrval téměř 300 let, používá se však pouze u buněčných organismů (nebuněčné jsou například viry, které podle některých autorů ani nelze považovat za živé organismy). Každý nově objevený buněčný organismus získává latinské jméno sestávající ze dvou slov: z jména rodového a druhového, např. Canis lupus (vlk obecný). Obě jména se píší s kurzivou nebo, v případě rukopisu, se podtrhují. Druhové jméno lupus se píše s malým počátečním písmenem. Pokud se v textu objevuje daný druh opakovaně, je možné jej zkrátit do podoby C. lupus. V taxonomických pracích, ve kterých se tyto druhy popisují, určují a diskutují, je vhodné je uvádět společně s autorstvím (příjmení autora, rok pojmenování). Někdy bývá autorství uváděno v závorkách a jindy ne. Není to chyba, ale záměr. Pokud jsou závorky uvedeny, upozorňují na to, že daný druh byl původně řazen k jinému rodu. Protože druhů je ohromné množství, snažíme se je třídit do vyšších taxonomických úrovní. Vznikl tak biologický systém, ve kterém jsou druhy sdruženy v rody (Canis), rody v čeledi (Canidae), čeledi v řády (Carnivora), řády v třídy (Mammalia), třídy v kmeny (Chordata) a kmeny v říše (Metazoa). V současnosti je situace taková, že kromě těchto tradičních taxonomických úrovní bývají zaváděny ještě mnohé další pomocné úrovně (podrody, nadčeledi, superskupiny a podobně). A některé taxony mohou být složeny i z více než dvou slov. Například poddruh (pes domácí, Canis lupus familiaris). Nejdůležitější taxonomickou úrovní je druh, případně rod. Zbylé taxonomické úrovně postrádají reálná základ. Systém je pouze pomocné schéma.

Představme si, že jsme právě nalezli fosilii něčeho, co nezapadá mezi žádné známé druhy. Může to být jen jedna schránka nebo kost. Pokud dostatečně obhájíme její jedinečnost vzhledem ke všem známým (popsaným) druhům, můžeme ji popsat jako druh nový. Takový nález se obvykle stává holotypem daného druhu (právě jeden exemplář, podle kterého byl druh pojmenován). Součástí typové kolekce mohou být i další nálezy nově popsaného druhu nazývané paratypy, případně syntypy (v kolekci typových nálezů, ve které holotyp ani lektotyp nebyl stanoven). Jedním ze syntypů může být allotyp (exemplář opačného pohlaví než holotyp). Lokalita, na které byl holotyp daného druhu nalezen, se stává typovou lokalitou daného druhu. Typové nálezy jsou součástí muzejních sbírek a měly by být dostupné každému paleontologovi, který si vyžádá přístup za účelem jejich detailního studia. Bohužel, ne všechny typové nálezy lze dnes dohledat a studovat. Mnohé byly zničeny během druhé světové války nebo při přírodních katastrofách. Pak by mělo být snahou definovat nové holotypy (nazývané neotypy), avšak ne vždy je to, vzhledem k vzácnosti některých nálezů, možné. V případech, kdy nebyl holotyp stanoven, je typová kolekce tvořena syntypy, z nichž jeden by měl být nově stanoven lektotypem. Každý druh by měl mít svůj holotyp (neotyp) nebo alespoň lektotyp. I my lidé druhu Homo sapiens. Lektotypem našeho druhu je Carl Linnaeus.

Při determinaci fosilií a i při určování živých organismů se využívá některých důležitých zkratek. Pokud tušíme, o který druh se může jednat, ale fosilní nález není dostatečně kompletní, označujeme jej pomocí zkratky cf. mezi rodovým a druhovým názvem. Tedy například Canis cf. lupus. Podobně lze zkratkou aff. označovat nálezy, které se morfologicky (tvarově) nebo metricky (rozměrově) liší od daného druhu. V případě, že si nejsme jisti, ke kterému druhu z daného rodu nález patří, můžeme jej označit rodem a zkratkou sp. V případě vyššího taxonu než je rod, například čeleď, se k tomuto taxonu dopisuje zkratka indet. Po čase, především díky mnohaletému sběru fosilií, může být zjištěno, že některé popsané nálezy byly ve skutečnosti části těla jednoho druhu. Nebo může být zjištěno, že dva různé druhy ve skutečnosti představují růstová stádia jednoho druhu. Takový materiál je nutné shromáždit pod jediným druhovým názvem, přičemž přednost má obvykle ten, které byl publikován dříve. V našich karbonských horninách se můžeme často setkat s nálezy rostlin, které byly popsány pod rodem Stigmaria. Po čase se zjistilo, že se jedná pouze o kořenové části lycopodních stromovitých plavuní rodů Lepidodendron, Sigillaria a dalších. Přesto je Stigmaria dosud platným taxonem, ikdyž víme, že není samostatným biologickým druhem. Stejně tak mohou být známy listy, stonky, květy, plody a pyly, které mají své vlastní druhové názvy. Tento přístup nám umožňuje orientovat se i v nekompletních nálezech. Jednotné pojmenování je zavedeno až v době, kdy je zcela jasné, které části lze řadit ke kterým druhům.

Chceme-li skutečně porozumět něčemu tak rozmanitému jako je život na naší planetě, je třeba si ohromné číslo všech žijících druhů rozdělit na několik menších skupinek a každou touto skupinkou se zaobírat zvlášť. V paleontologii platí poněkud jiná pravidla než v biologii. Paleontologové pracují s jinými "druhy" než biologové. Těžko můžeme z fosilních záznamů zjistit, které organismy se spolu rozmnožovaly. Těžko můžeme z fosilií zjišťovat nějaké barevné rozdíly nebo odlišnosti ve zvukových projevech daných organismů, jenž jsou často významnými vodítky při určování různých druhů žijících dinosaurů (ptáků). Významnou roli zde hrají také geologické procesy, kterými se biologové vůbec zabývat nemusí. Například determinace stáří materiálu není vždy jednoduchá. Paleontologové jsou často nuceni často pracovat pouze s kostmi nebo se schránkami. Operujeme se stejným taxonomickými úrovněmi jako biologové, ale k determinaci materiálu přistupujeme trochu jinak. Snažíme se především o přehledné dělení. Bereme v úvahu vnitrodruhovou variabilitu, sexuální dimorfismus jako biologové, ale ne vždy jsme schopni to rozlišit. Snažíme se dělat paleontologický systém přehledný a co nejvíce "biologický". V některých případech však nemáme příliš na výběr a musíme se držet umělého systému. Každá taková systematika organismů, která se snaží organismy organizovat do skupin podle jejich společných znaků, je užitečná.