Dvoužábří (Coleoidea)

S výjimkou loděnek jsou dvoužábří jedinou skupinou hlavonožců, která obývá dnešní moře. Jedná se o blízké příbuzné vymřelých amonoidů, od kterých se dvoužábří liší absencí vnější schránky. Pokud schránku mají, pak pouze vnitřní. Někteří z dvoužábrých, především chobotnice, jsou nejvyspělejšími žijícími měkkýši. Ze všech bezobratlých mají nejdokonalejší nervovou soustavu, vysokou inteligenci a neobyčejně dobře vyvinuté oči podobné očím savců, ale sofistikovanější.

Belemniti (Belemnitida)

Paleontologicky nejvýznamnější skupinou dvoužábrých jsou belemniti. Ve fosilním záznamu se objevují od karbonu do křídy. Často je zachováno rostrum - vnitřní schránka, které má podobu kuželem ukončeného válce. Rostrum bylo tvořeno kalcitem, a proto je mezi fosiliemi dvoužábrých častější než fragmokon nebo proostrakum, které byly tvořeny méně stabilním aragonitem. 

Ve fosilním záznamu najdeme nejčastěji rostra, často mají šedofialovou barvu.
Zalas, jura (oxford). Nálezce: Ladislav Šesták, foto: Peter Agricola.

Fragmokon měl tvar přímého kužele příčně děleného septy na jednotlivé komůrky. Navazoval na rostrum, do kterého se zasouval. S proostrakem jsem se ve fosilním záznamu vůbec nesetkal a zdá se, že se zachovává jen výjimečně. Proostrakum navazovalo na fragmokon a mohlo pokračovat až k hlavě hlavonožce. 

Méně obvyklý je ve fosilním záznamu fragmokon belemnita.
Brno Hády, jura (oxford).

Belemniti měli deset chapadel, každé vybavené dvěma řadami háčků, pomocí kterých lovili svou kořist nebo s pomocí nich možná zápasili samci o samice - u některých žijících sépií, které jsou  belemnitům evolučně blízce příbuzné, nakonec háčky vyrůstají pouze na chapadlech samců.

Fosilie belemnita druhu Passaloteuthis bisulcata zahrnující nejen rostrum, ale i pyritizované zbytky měkkých tkání a černé chitinové háčky z jejich chapadel!
Posidiniové břidlice, jura (toark). Muzeum v Holzmadenu. 

Koncem jury a po celou křídu se belemniti postupně stávali méně dominantní skupinou hlavonožců - jejich pozici nahrazovali desetiramenatci a osmiramenatci. Na konci křídy belemniti vymřeli.

Desetiramenatci (Decapodiformes)

Všichni desetiramenatci mají deset chapadel. Ze všech žijíích desetiramenatců disponuje pravou vnitřní schránkou dělenou septy na jednotlivé komůrky pouze spirálovec točený (Spirula spirula). Určitým ekvivalentem vnitřní schránky je pak sépiová kost u sépiovitých. U sépiovitých hlavonožců (Sepiidae) se vnitřní schránka přeměnila v křehkou aragonitovou sépiovou kost. Ta odolá pouze poměrně slabému tlaku, a proto sépiovití obývají mělká moře. 

Osmiramenatci (Octopodiformes)

Osmiramenatce nacházíme hlavně v těch na fosilizaci nejpříhodnějších horninách. Ve fosilním záznamu jsou zastoupeni jen velmi chudě, protože jejich měkká těla nebyla vybavena pevnou vnější ani vnitřní schránkou. Pouze u vampýrovek nacházíme chitinový útvar gladius tvarem připomínající list nebo ptačí pero. Nejednalo se o schránku, spíše o pevnou tělní oporu. Všichni dneš žijící dvoužábří jsou aktivními predátory s výjimkou jediné žijící vampýrovky: vampýrovky hlubinné (Vampyroteuthis infernalis) živící se organickými zbytky klesajícími ke dnu. 

Plesioteuthis prisca, vymřelý zástupce řádu vampýrovek (Vampyromorpha).
Zachován je gladius a otisky chapadel zanechané po dopadu na mořské dno.
Přírodovědecké muzeum ve Vídni.

Zajímavou otázkou je proč osmiramenatci o schránky přišli. Jsou přeci nespornou evoluční výhodou - nebo ne? Zdá se, že schránky své nositele značně omezují. Především pokud jde o maximální hloubku, do které mohou hlavonožci proniknout aniž by došlo k implozi jejich schránek (obvykle jen několik set metrů). Osmiramenatci se dokázali přizpůsobit i podmínkám v hloubkách více než čtyř kilometrů pod vodní hladinou. Vzhledem k tomu, že diverzita hlavonožců se od křídy, kdy dosáhli nejvyšší diverzity, velmi rychle snižuje, lze očekávat, že posledními žijícími hlavonožci budou právě osmiramenatci, kteří budou obývat hluboké oceány. 

Doporučená literatura

• Donovan, D. T. & Fuchs, D. (2016): Fossilized Soft Tissues in Coleoidea. ― Treatise Online, 73, Part M, Chapter 13, 1-30.