Paleocén, svět patří savcům

Počátek paleocénu, nejstaršího období paleogénu, je kladen do doby 66 milionů let před současností, podle prvního výskytu

Za predka cloveka lze však považovat až zástupce rodu Australopithecus, kterí obývali Afriku v pliocénu, približne v intervalu od 4 Ma až do raného kvartéru. Od australopitéka se patrne odštepil vlastní rod Homo - clovek. Jeho nejstaršími zástupci byli Homo rudolphensis a H. habilis, kterí obývali jezernaté oblasti východní Afriky asi pred 2,3-1,6 Ma. Vyrábeli kamenné nástroje zámerných tvaru (kultura oldowan) a lze mezi nimi hledat predka druhu Homo erectus, který se pocátkem kvartéru rozšíril z Afriky do Eurasie a byl nejstarším lidským obyvatelem i naší vlasti.

V pliocénu nastává bourlivý rozvoj bylin otevrených stanovišt.

Vývoj v jižnejších cástech Evropy zásadne ovlivnilo posouvání africké desky k S. Došlo k dalším fázím alpinského vrásnení, pri nemž vznikaly zejména v predpolí starších pásem nové sedimentacní prostory, z nichž byla ješte behem terciéru vyvrásnena nová pásma mladých (neoidních) pohorí od Pyrenejí pres Alpy a Karpaty dále k V. Západní cást Tethydy se rozdelila na dve vetve - v jižní pokracovala sedimentace v prostoru Stredozemního more, severní vetev se vlivem orogenetických pohybu v oligocénu zmenila na soustavu jen cástecne vzájemne propojených pánví, v nichž se strídala morská, brakická a sladkovodní sedimentace v závislosti na místních pomerech i globálních zmenách morské hladiny. Toto pásmo pánví, které mužeme sledovat od z. predpolí Alp až do kaspické oblasti, oznacujeme jako Paratethys a patrí k nemu i neogenní uloženiny karpatské soustavy na našem území. Významnou událostí, která ovlivnila paleogeografický vývoj zvlášte v jižnejších cástech Evropy, byla tzv. messinská krize ve Stredomorí. Následkem tektonických procesu došlo totiž behem nejvyššího miocénu (ve stupni messinu) k docasné izolaci prostoru Stredozemního more od svetového oceánu, a to jak od Atlantiku na Z, tak od morí Paratethydy na S. Následkemtoho se sedimentacní prostor Stredozemního more zrejme opakovane menil na vysychající pánve, na jejichž dne se vylucovaly evapority (sádrovec, kamenná sul, aj.), jejichž mocnost místy presáhla i 1000 m. Snížení erozní báze toku pritékajích do snížených, vysychajících pánví vedlo k zesílení erozní cinnosti a reky, jako napr. Rhôna a Nil, vytvorily hluboká kanonovitá údolí, teprve pozdeji zaplnená sedimenty. V prilehlých oblastech se projevila aridizace klimatu, zmeny v režimu krasových procesu (napr. na Balkáne) a v biosfére (šírení savan na úkor lesu). Pocátkem pliocénu se spojení prostoru Stredozemního more s Atlantským oceánem pres Gibraltarskou úžinu znovu, a to náhle obnovilo, takže byl nastolen režim podobný dnešnímu stavu. V oblasti Paratethydy se tyto zmeny odrazily definitivním ústupem more z její z. cásti. Terciérní klima se vyznacovalo strídáním teplých a chladnejších výkyvu s tendencí postupného ochlazování. I když ochlazení spojené s poklesem morské hladiny se projevilo již v paleocénu, výrazný chladný puls spadá do hranicního intervalu eocén-oligocén (33,7 ± 0,5 Ma), kdy došlo k silnému poklesu morské hladiny, vymírání v morských i suchozemských faunách (napr. u foraminifer, nanoplanktonu, ve spolecenstvech savcu) i k výrazným zmenám ve flóre. Tento chladný výkyv, který zanechal stopy i v organickém svete našeho terciéru, zjistil švýcarský paleontolog H. G. Stehlin již r. 1909 a nazval jej "Grande Coupure", tj. velký prelom. Nejteplejším obdobím neogénu byl spodní a strední miocén, kdy prumerná rocní teplota v Evrope stoupla ve srovnání s predchozím stavem o 7-9° C. Klima bylo po celou dobu terciéru teplejší než dnes a napr. ješte v pliocénu byl i Island v oblasti teplejšího mírného pásma.

Nejmladší období terciéru - pliocén - bylo ve znamení dalších klimatických oscilací, z nichž dve chladné fáze (približne pred 3 a 2,5 Ma) by mohly být považovány za pocátek kvartérního režimu (nastupující glaciály). V morských faunách jsou pro stratigrafické delení nejduležitejší foraminifery, a to jak planktonní (v neogénu napr. skupina globigerin), tak bentózní, z nichž nekteré formy dosahovaly rozmeru centimetrových rádu. Pro eocén jsou napr. typictí nummuliti a príbuzné assiliny, které mají cockovité schránky s typickou vnitrní spirálovitou stavbou a mají jak stratigrafický, tak horninotvorný význam (tvorí nummulitové vápence). Foraminifery velmi citlive odrážejí klimatické i jiné zmeny, a jsou proto výbornými stratigrafickými i paleoekologickými indikátory. Po krizi pri hranici krída-terciér se bohate rozvíjeli krabi, morské ježovky, mechovky, plži a zejména mlži, kterí jsou vudcími zkamenelinami (v neogénu zvl. pektinidi - Pecten, Flabellipecten, Chlamys, v brakickém prostredí príslušníci celedi Dreissenidae - v karpatském miocénu Congeria a Rzehakia). Místa uvolnená v potravním retezci vymrením velkých plazu zaujali v morích velcí žraloci (napr. v miocénu Carcharodon se zuby dlouhými až 15 cm) a od eocénu i morští savci - kytovci. Na suché zemi se stali vudcí skupinou savci. Vedle nich však pribylo i ptáku. V paleogénu byli význacní velcí nelétaví dravci z okruhu rodu Diatryma, v neogénu nastal nápadný rozvoj zpevného ptactva. Nekterí plazi se specializovali (hadi) a všeobecný rozvoj zaznamenal hmyz.

Terciér (tretihory) - novovek Zemeí

Paleocenní savci ješte nedosahovali vetších rozmeru, ale práve v této dobe se oddelila vetšina jejich dnešních rádu, které se od eocénu bohate rozvinuly. Byli to zejména lichokopytníci (napr. vývojová rada koní, tapíru a nosorožcu), sudokopytníci (jelenovití, antilopy, velbloudi a vepri), chobotnatci, hlodavci, netopýri a šelmy. Pro rozvoj savcí fauny je významný prelom na hranici mezi eocénem a oligocénem, vyvolaný výše zmíneným chladným výkyvem. Ten provázela výrazná morská regrese, která vedla i k vynorení tzv. turgajského prolomu, jenž prestal být prekážkou severojižních migrací na asijském kontinentu. Zároven se vynorila Beringova úžina, takže se otevrela cesta pro výmeny faun mezi Eurasií a Severní Amerikou. Eocenní fauny byly proto v Evrope vystrídány vlnou "nových" pristehovalcu prevážne z východní Eurasie a prípadne i Severní Ameriky. Z euroasijské savcí fauny teplých a vlhkých subtropu mizí rada exotických forem (napr. nižší primáti - Prosimii) a v následující fázi kenozoika již savcí fauny postupne získaly soudobé složení (blíže: Fejfar 1989).

Z biostratigrafického hlediska mají nejvetší význam pro korelace suchozemských uloženin hlodavci, kterí umožnují i zonální delení (obr. 219). 

Terciérní rostlinstvo se vyznacuje pokracujícím rozvojem krytosemenných (angiosperm). 

Terciérní morská flóra se vyznacuje pokracujícím rozvojem ras, zvlášte vápnitého nanoplanktonu, rozsivek (diatom) a horninotvorných ruduch, k nimž patrí napr. rod Lithothamnion, podílející se na tvorbe biogenních vápencu i v našem karpatském terciéru

Kenozoikum

Ostrá klimatická hranice, ochlazování, první známky zalednění (čas od času ledové čepičky, přeevším na j. polokouli, tají - vznik oblastí studených vod oceánského typu, na které jsou vázány typy života, vody většinou pod 10 °C, změna směru oceánských proudů, vzniká cirkumantarktický proud, v závěru tvoba kontinentálních ledovců, migrace fauny a flory atd atd

Savci diverzifikováni podle jednotlivých kontinentů, které jsou od sebe odděleny velmi hlubokými vodami, zcela odlišný vývoj od ostatních kontinentů (austr. Vačnatci), afrika eurasie vše ostatní (charakteristický je především rozvoj primátů)

V eocénu se rozšiřují oceány, separace kontinentů, oddělení asie a evropy vodní (turgajskou? úžinou) cestou (paralelně s Uralem), uzavřena na počátku oligocénu

Miocén - mediteránní, jižní a centrální evropa ovlivňována vodními cestami Paratethydy, oblouky nově vznikajících pohoří (alspko- karpatsko- himalajského oblouku)

soustava paratethydních pánvi, jižně a severně od parakarpatského oblouku ...

Impakty - také, ale ne tak drsné jako v obdobích hromadných vymírání ... ale nebyly malé! Třeba eocénní výrazně ovlivnily život na některých z kontinentálních desek (popigaj, sibiř, svrchní eocén 35,7 Ma .. těleso? asi 8 km, průměr asi 100 km), kráter Ries (14,9 Ma ... o kousek dál je Steinehimská pánev v německé juře, menší impakt)

Messinská krize, během posledních 20 Ma - důsledek tektoniky, "doraz" afrických desek do evropy, ve středozemním moři končí mořská sedimentace, a před asi 5,5 Ma byl mediterán úplně uzavřen - vysušování středozemní oblasti, uložení obrovských zásob soli, po ukončení messinské krize africká deska zase trošku ústup od evropy a přes gibraltar se zase voda z atlantiku vrátila do mediteránu

Již před 10 Ma došlo k propojení s. a j. Ameriky, k trvalému propojení panamské šíje však došlo až v 3 Ma

Eocén/oligocén - grand copour = velká přeměna, teplomilná fauna se mění na faunu schopnou přežívat chladnější období,

překlopení převládání teplých vod do převládání chladných dob - během 300 000 let se ta teplota v podstatě na planetě velmi výrazně změnila, končí to co ozančujeme jako teplá země a země se začíná ochlazovat, směřuje k tomu subrecentnímu pleistocénnímu zalednění ... během těchto let se objem gronského ledovce zvýšil o 60-70%

evropa díky turgajské cestě se propojuje s asií, celá evropa se ochlazuje, vrcholí to pleistocénním zaledněním kdy ledovce dosáhly až k nám

Rozšíření kont. ledovce v evropě - kontinentální ledovce v Evropě až ke krkonoším a k moravské bráně

Rostlinstvo: severní polokoule v eocénu - bažinaté lesy, tisovce a tisy (hnědé uhlí, taxonia, sekvoje..)

Ve vyšších polohách fynbos, takové keřovité kožovité ostnaté porosty

Během neogénu fynbos odchází, dominují především jehličnany, zvlášť k dnešnímu uzemi ČR, v jihočeských a jihomoravských pánví/depresí po vynoření z mořské sedimentace byly bažiny

Mořský plankton a bezobratlí
kokolitky (Cocolithus pelagicus, celoplanetárně rozšířený - můžeme ho najít v miocénních

mořských sedimentech), rozsivky, dinoflageláti velmi výrazná diverzifikace, zooplankton: obnovil svou diverzitu velmi často i v našich, např. karpatských sedimentech (radiolarie),

Foraminifera rozrůznění a horninotvorná role (numuliti = bentos)

Koráli (šestičetní koráli dominantní útesotvorná skupina až do recentu, dále osmičetní), vedle korálů i různé typy svijonožci, Cirripedia přisedlí typy svijonožců

Mlži nabírají na četnosti, plži

Ostnokožci - především ježovky, nové formy, zvyšují diverzitu

Z obratlovců sardinky, menilitové souvrství, žraloci

Na souši kenozoický jantar

Amphibia, obrovití obojživelníci 70 cm

obrovití hadi (čtyřikrát větší obratle než anakondy),

ptáci velcí nelétaví,

savci, placentálové i v austrálii /nikoliv jen vačnatci/, kopytníci (koně, jeleni s obrovitými parohy), kytovci - spodní eocén ještě na souši, poté odštěpení od kopytníků ...

chobotnatci první ve svrchním eocénu, přeměna na kly, nástup chobotnatců, kteří ovládli všechny kontinenty s výjimkou austrálie a antarktidy, od eocénu velká diverzita

šelmy carnivora (šavlozubý tygr

ploutvovití savci, ploutvonožci

mravenečníci, luskouni, pásovci (Glyptodon), lenochody (obrovští, Megalonyx jeffersonni), endemičtí kopytnatci (ungulata),

Velká americká výměna - propojení s. a j. Ameriky a protkání faun, mnohé vymřely jiné se uchytily např. především severoamerické šelmy

Primáti: úsvit primátů, "poloopice" měly ještě oči na stranách lebky, nejstarší primáti a nejstarší anthropoidi Darwinius masillae, eocén , předek anthorpoidů - forem směřujících k člověku, chybí mu zatím jen přepážka kostní v oční jamce, většina anthropoidů ji má (tento je tedy starší, primitivnější) ... po něm jiný druh, střednoeocenní primát s ostrým nerozmazaným a barevným zrakem ...

stádia vedoucí k hominidům: pierophytecus před gorilou, vlastní lidské formy: Sahelanthropus, Orrorin tugenensis - nastupují po odštěpení větve šimpanzů .. po něm nastupuje skupina australopithecus a celá řada afrických forem, nesmírně diverzifikovaná ..

Australopithecus - masivní lebka, obrovité čelisti, robustní primát

Homo - nejstarší homo sapiens v izraeli, převážná většina těchto lidských forem cestovala vícemně z afriky směrem do evropy a do asie a osídlila tyto kontinenty ... dnešní izrael