Houbovci (Porifera)

Houbovci nebo též mořské houby (Porifera) jsou pozoruhodnou skupinou vodních, převážně mořských živočichů, která nemá nic společného s houbami (Fungi). Ve fosilním záznamu se poprvé objevují v prekambriu a v kambriu byly neobyčejně rozmanité (téměř 400 rodů). Obývali prostředí vodního, převážně mořského dna a živili se převážně filtrací (dnes žijí i masožraví houbovci, čeleď Cladorhyzidae). Mají často pozoruhodné tvary. Představují nejstarší a nejjednodušší živočichy na Zemi. Od všech zbylých živočichů se liší neuspořádanou stavbou těla a absencí tkání, jsou spíše náhodným seskupením buněk. Přestože nemají ani trávící soustavu, žijí na Zemi déle než 600 milionů let. Z paleontologicky významných skupin houbovci zahrnují dvě vymřelé skupiny: archeocyáty (Archaeocyathida) a stromatoporoidy (Stromatoporoidea) a tři dosud žijící skupiny houbovců: rohovití (Demospongiae), křemití (Hexactinellida) a vápenatí (Calcarea).

Rodová diverzita houbovců v geologické minulosti (podle www.paleobiodb.org).

Vymřelé skupiny nejasného postavení

Třída: Archeocyatha

Archeocyáti (Archeocyatha) jsou skupinou dosud nepříliš známých kambrických živočichů, kteří byli v minulosti řazeni do různých skupin, někdy byli i vyčleňováni jako samostatná skupina. Dnes se většina vědců shodne na tom, že se jedná o vymřelou skupinu porifer. Archeocyáti žili pouze po dobu deseti až patnácti milionů let v období raného až středního kambria. Jsou významnými indexovými fosiliemi. Představují nejstarší známé útesotvorné organismy. Jejich silná trychtýřovitá až vázovitá těla byla budována dvěma stěnami spojenými přepážkami (septy).

Třída: Stromatoporoidea

Podobně jako archeocyáti, také stromatoporoidi jsou skupinou vodních útesotvorných živočichů s nejasným postavením. Dnes jsou řazeni mezi houbovce, avšak v minulosti tomu tak nebylo a v budoucnu se může situace opět změnit. Jednalo se o organismy utvářející pouhým okem viditelné, nejčastěji bochníkovité, hlízovité, kulové, destičkovité, povlékavé nebo větevnaté kolonie koster (coenosteí) s hladkými, zrnitými nebo bradavčitými povrchy. Bradavčité výrůstky (mamelony) mívají vyvýšené, radiálně paprsčité kanálky (astrorhizy). Vnitřní stavba kolonií většinou není na fosiliích dobře zachována. Skládá se z vodorovných prvků (plátů/lamin) a svislých prvků s okrouhlými průřezy (sloupky/pilae), které dohromady utvářejí síťovitou stavbu (galerie). Stromatoporoidi jsou známi především z ordoviku, siluru a devonu. Na území ČR se s nimi můžeme snadno setkat na území Moravského krasu, kde jsou dominantní skupinou fosilií utvářející devonské lažánecké (amfiporové) vápence. Hojný je především druh Amphipora ramosa. Hojně jsou stromatoporoidi zastoupeny také v devonských vápencích vilémovických (korálových).

Stromatoporoidi jsou hlavní složkou lažáneckých a vilémovických vápenců.
Vilémovice, devon.

Ke konci devonu stromatoporoidi téměř zcela vymřeli. Během druhohor však jakoby povstali z popela. Během jury byli dokonce konkurence schopní, kdy v teplých a mělkých mořích dominovali nad koráli. Již nikdy však nedosáhli takové diverzity jako v devonu. Poslední zástupci jsou ve fosilním záznamu známi z období křídy. Zajímavostí je, že druhohorní stromatoporoidi byli vybaveni jehlicemi, což podporuje jejich pozici v rámci porifer.

Rodová diverzita houbovců v geologické minulosti (podle www.paleobiodb.org).

Skupina dosud žijících porifer

Ve fosilním záznamu se měkká těla obvykle nezachovávají. Největší potenciál k zachování mají mineralizované jehlice (spikule) mořských hub, které slouží jako výztuž a opora těla. Avšak jehlicemi byly vybaveny pouze některé skupiny porifer. U vápenatých porifer (Calcarea) jsou to vápenaté jehlice, u křemitých (Hexactinellida) převážně křemité a u rohovitých (Demospongiae) organická spongiová vlákna, někdy spolu s křemitými jehlicemi. Jehlice mohly být rozmístěny volně a nebo vázaně. Podílely se na vyztužování a zpevnění těl porifer. Jehlice je možné klasifikovat podle počtu výběžků v několika osách: diaktin má dva výběžky v jedné ose, triaktin má tři výběžky ve třech osách, hexaktin má šest výběžků ve třech osách, tetraktin ma čtyři výběžky ve čtyřech osách a polyaktin má více než šest výběžků ve více osách. 

Mikroskopické jehlice porifer vyleptané z jurských vápenců (oxford). Brno Hády.

Kruhová miska má průměr 12 mm.

Ve fosilním záznamu můžeme s pomocí mikroskopu jehlice porifer poměrně snadno nalézt. Někdy utvářejí celé akumulace a mohou být i dominantní složkou hornin, které se nazývají spongolity. Houbovci jsou filtrátoři. Získávají potravu z vody, která proudí skrze jejich pórovitá těla. Těla porifer mohou mít velmi různorodé tvary. Jsou tvořena vysokou a poměrně štíhlou stěnou, která má často tvar dutého kužele či válce. Dutý prostor je s vodním prostředím propojen nejen póry (ostii), ale i vyvrhovacím otvorem (oskulum). Některé porifery s kulovitými tvary mohou mít drobné oskulum. Kuželovité až talířovité porifery mají oskulum velmi široké. Stěny porifer mívají pórovitou, někdy až překvapivě pravidelnou strukturu. 

Třída: Křemití (Hexactinellida)

Křemité mořské houby jsou ve fosilnm záznamu známy od kambria a žijí dodnes v poměrné hlubokých vodách (od 200 m až po více než 6 000 m), avšak v minulosti tomu mohlo být jinak. Tyto mořské houby jsou dodnes útesotvorné ve vodách západně od Kanady. Utvářejí pouze jeden typ jehlic a to hexaktin.

Pórovitá stěna jurského houbovce, možná zástupce rodu Craticularia.
Brno Hády, jura (oxford).

Třída: Rohovití (Demospongiae)

Rohovití jsou dnes nejdiverzifikovanější skupinou houbovců zahrnující více než 90 % všech žijících druhů. Mají nejsložitější stavbu těla ze všech. Ta může být podepřena pevnou kostrou stávající se z křemitých jehlic s výběžky v jedné nebo ve čtyřech osách (diaktiny nebo tetraktiny). Nemusí však mít vůbec žádné. 

Čeleď: Clionaidae

Zástupci této čeledi jsou známi také jako vrtavé houby a jsou považováni za původce fosilních stop Entobia isp. Jsou schopni naleptávat a rozpouštět vápnité schránky jiných organismů a v takto navrtaných doupatech pak žijí. Dělají i velmi drobé, méně než milimetrové vrtby, se kterými se setkáme především na schránkách třetihorních měkkýšů nebo na schránkách recentních měkkýšů vyplavených u moře. Samotní houbovci se většinou ve fosilním záznamu nezachovali. Tato čeleď je známa také pod synonymním taxonem Clionidae d'Orbigny, 1851. Vzhledem k tomu, že se zároveň používá i taxon Clionidae Rafinesque, 1815 označující skupinu plžů je však vhodné používat spíše upravený taxon Clionaidae d'Orbigny, 1851.

Čeleď: Spongillidae

Zajímavostí je, že některé porifery (zástupci řádu Spongillina) žijí i ve sladké vodě. I v České republice se můžeme s jednou takovou sladkovodní "mořskou" houbou setkat. Je jí houba rybniční (Spongilla lacustris). Nejstarší sladkovodní houbovci jsou známi od karbonu a velký rozkvět je čekal v eocénu. Dnes se s nimi setkáme na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy.

Recentní zástupce demospongií čeledi Microcionidae, druh Holopsamma laminaefavosa. Autor snímku: John Turnbull.

Třída: Vápenatí (Calcarea)

Vápenatí houbovci jsou známi od kambria a v mořích žijí dodnes. Utvářejí si různé typy vápenatých jehlic s výjimkou hexaktinu tvořené hořečnatým kalcitem MgCO3 nebo si neutváří jehlice vůbec. Kalcit není tak stabilním minerálem jako křemen, a proto je fosilní záznam vápenatých houbovců dost omezený. Většina fosilních druhů obývala převážně dna mělkých šelfových moří, ale dnes je najdeme i v hloubkách více než čtyř kilometrů. Vápnití dosáhli nejvyšší diverzity během jury.

Rodová diverzita křemitých, rohovitých a vápenatých houbovců v čase (podle www.paleobiodb.org). V jurském období se velmi významně podílely i na tvorbě útesů. Obecně se jim nejvíce dařilo v křídě. Od třetihor jejich rozmanitost klesá.

Doporučená literatura