Trias, úsvit dinosaurů
Období triasu začalo před asi 250 miliony lety, kam také klademe počátek druhohor. Tato hranice je indikována prvním výskytem konodonta Hindeodus parvus. Druhohory byly obecně velmi teplým obdobím s pouze krátkodobým a pouze regionálním zaledněním. Většina pevniny byla soustředěna v jeden superkontinent Pangea. V polárních oblastech panovalo celoročně teplé, vlhké klima. Ve vnitrozemí poblíž rovníku bylo v triasu takové teplo a sucho, jaké život nikdy předtím ani potom nezažil. Na souši se rozvíjely nahosemenné rostliny - především jehličnany, kapradiny, cykasovité a gingkovité rostliny, jejichž potomci žijí dodnes.
Na počátku triasu se biota vzpamatovávala z těžkých ran způsobených největším hromadným vymíráním na Zemi. Korálnatci se ve fosilním záznamu velmi dlouho neprojevují a objevuje se až v podobě nové skupiny šestičetných korálů přizpůsobených na hlubokovodnější prostředí. Ti zažívali v období středního a pozdního triasu obrovský rozkvět a začali znovu budovat útesy. Útesy v triasu budují hlavně houbovci a vápnité řasy. Největší stratigrafický význam mají ceratitidní amonoidi. Po jejich boku se objevují dvoužábří hlavonožci s pevnou vnitřní kostrou - belemniti. Plži a mlži se rozvíjejí na úkor ramenonožců, kteří jsou na ústupu. Mezi ostnokožci se daří především lilijicím a ježovkám. Po vymření trilobitů se mezi členovci daří hlavně rakovcům.
Ve sladkých nebo slaných vodách bychom se setkali s mořskými plazy, především s notosaury, plesiosaury a ichthyosaury. Objevili se moderní obojživelníci jako žáby (tehdy ještě se stejně dlouhými končetinami), ocasatí a šupinatí plazi a hatérie. Do té doby suchozemští krokodýli se stěhují do vodního prostředí. U některých plazů, kteří se ze souší vracejí k životu pod vodní hladinou, se rozvíjí živorodost. Ve fosilním záznamu se také objevují první želvy (Proganochelus), zatím výhradně suchozemské. Plazi postupně dominují na souši, ve vodě i ve vzduchu.
Trias je často označován jako úsvit dinosaurů. Nepřekvapí nás tedy postupný rozvoj dinosaurů, ptakoještěrů a prvních savců. První dinosauři rodu Coelophysis nebo Herrerasaurus jsou spíše menších rozměrů. Největších rozměrů dosahoval Plateosaurus, bylo to sedm metrů. Ostatně, samotná myšlenka, že největších velikostí v druhohorách vždy dorůstali dinosauři, není na místě. Kupříkladu v Polsku byli nalezeni dicynodonti, kteří byli větší než dnešní sloni. Byli to vůbec největší druhohorní nedinosauří obratlovci. Dinosauři se rozvíjeli především během jury a křídy, kdy také dosahovali největších rozměrů.
Ze savcovitých plazů, kteří přežili vymírání na konci permu, se koncem triasu vyvíjejí praví savci. Setkáváme se například s rodem Megazostrodon se specifickým chrupem.
Ke konci triasu došlo k dalšímu vymírání. Jeho příčinou byl pravděpodobně vulkanismus v centrální atlantické magmatické provincii (CAMP), která souvisela s rozpadem superkontinentu. Sopečná aktivita vyvrcholila ve výrazné ochlazení, po kterém následoval extrémní skleníkový efekt. Silně byly zasaženy především mořské ekosystémy. Zvýšená spotřeba kyslíku vedla k rozšíření anoxie. Není vyloučena ani role dopadu mimozemského tělesa, neboť byly nalezeny iridiové anomálie (ale chybí šokové křemeny). Závěrem permu zcela vymřeli konodonti, velmi silně byli zasaženi amonoidi (přežil pouze jeden nebo dva rody), mnozí euryapsidní plazi, mnoho čeledí ramenonožců, plžů a v Evropě mizí téměř všechny druhy mlžů. Ačkoliv společenstvo ryb, suchozemské fauny a flóry nevykazuje žádné významné změny. Poslední dobou se ukazuje, že toto vymírání nemělo žádný nebo mělo jen minimální vliv na některé skupiny, které namísto aby byly redukovány se dokonce rozvíjely. Je tedy otázkou diskuse zda lze vymírání na konci triasu řadit mezi velkou pětku hromadných vymírání.