Troposférická oblaka

Troposférická oblaka vídáme každým dnem. Jsou to oblaka přímo spojená s počasím. Jejich nomenklatura (názvosloví) vychází z textu Luka Howarda "Modification of Clouds" z roku 1803. Rozlišujeme tak deset typů troposférické oblačnosti. Jsou to oblaka kupovitá mající ve jméně alespoň část slova cumulus (cirrocumulus, altocumulus, stratocumulus, cumulus a cumulonimbus), oblaka vrstevnatáodvozená od slova stratus (cirrostratus, altostratus, stratus a stratocumulus), oblaka vláknitá obsahující alespoň část slova cirrus (cirrus, cirrocumulus a cirrostratus) a oblaka spojena se srážkami obsahující slovo nimbus (cumulonimbus a nimbostratus). Platí ovšem, že jeden typ se v průběhu času může změnit v typ jiný. Například cumulus může za vhodných podmínek přerůst v bouřkový oblak cumulonimbus a ten se zase může alespoň z části přeměnit v altocumulus nebo cirrus.

"Tak jako je každá sněhová vločka jedinečná, tak i každý oblak, uspořádání nespočtu molekul vody v kapalném či pevném skupenství, je unikátní. Zdá se velmi nepravděpodobné, že by někdy znovu vznikl tentýž oblak ze stejných molekul ve stejném množství, natož ve stejném uspořádání. Přesto můžeme na obloze i v rámci jednoho okamžiku pozorovat oblaka podobných tvarů. V zemské troposféře je takových oblačných typů celkem deset." 

Setkat se můžeme také s rozdělením podle troposférických pater. Rozlišujeme oblaka nízkého, středního a vysokého patra. Oblaka nízkého patra jsou cumulus, stratocumulus a stratus. Oblaka středního patra jsou altocumulus a altostratus. Oblaka vysokého troposférického patra jsou cirrus, cirrocumulus a cirrostratus. Oblaka se však těchto hranic striktně nedrží. Cumulus je schopen vystoupat i do nejvyššího patra, kde se mění na cumulonimbus. Také nimbostratus nebo altostratus může prostupovat všemi třemi patry. Hranice mezi patry jsou udávány v metrech a liší se podle zeměpisné šířky pozorovatele. V tropických oblastech je základna i vrchol oblačnosti výše než v oblastech mírných nebo dokonce polárních. Výška pater se liší také se střídáním dne a noci a se střídáním ročních období. Meteorologové se víceméně shodují na tom, že oblaka nízkého patra mají většinou základnu níže než ve dvou kilometrech, oblaka středního patra ve výšce dvou až sedmi kilometrů a oblaka vysokého patra výše než pět kilometrů nad zemí. Výšku oblaku můžeme pouze usuzovat podle toho, který oblak je zakrýván kterým a pomoci nám může také vycházející nebo zapadající Slunce, kdy je jasné, že při západu Slunce zůstanou nejdéle osvětlena oblaka vyšší. Výšku oblaku si bez přístroje nazývaného ceilometr bohužel ověřit nemůžeme, tudíž jsou pro nás, jako pro pozorovatele oblaků, výšky hranic mezi patry naprosto nepodstatné. Je to však užitečný koncept a v případech, kdy si nejsem jisti o jaký typ oblaku se jedná můžeme alespoň uvést, že se jedná o oblak nízkého, středního nebo vysokého patra. Některá oblaka, především nimbostratus a cumulonimbus, mohou prostupovat i několika patry, jiná jsou naopak typická pro jedno konkrétní patro. Například oblaka altostratus a altocumulus, jejichž tendence utvářet se a setrvávat ve středním patře se odráží přímo v jejich jméně (předpona alto-).

Rozlišujeme oblaka nízkého, středního a vysokého troposférického patra. 

Klasifikace troposférických oblaků

Kromě této základní desítky výrazů se při určování oblaků využívá ještě desítek dalších popisných názvů charakterizujících především tvar, optické vlastnosti nebo uspořádání oblaku. Podle tvaru oblaku můžeme často určit jaký proces se na jeho vývoji nejvíce podepsal. Detailní klasifikací oblaků se věnuji v následujících článcích. 

Nejnovějším a nejrelevantnějším zdrojem informací o klasifikaci oblaků je internetový mezinárodní atlas oblaků vydaný v roce 2017 Světovou Meteorologickou Společností (WMO). Bohužel, oblaka jsou zde popsána jen velmi stroze a jak se záhy po vydání atlasu ukázalo, v některých případech tyto definice nejsou zcela přesné. Informace tedy čerpám i z dalších atlasů, z vlastní zkušenosti, ale i poznatků z diskusí s dalšími pozorovateli oblaků. Často se v nejrůznějších diskusích setkávám i s neoficiálními, především anglickými termíny nebo dokonce s českým názvoslovím. Nedoporučuji užívat české nebo anglické názvosloví. Má to svůj význam v případě, kdy neexistuje oficiální latinský ekvivalent. V tomto směru se situace vyvíjí velmi dobře. Aktualizovaný atlas oblaků z roku 2017 obsahuje i některé nové latinské názvy k oblakům dříve známým pouze jako roll cloud (volutus), hole punch cloud a fallstreak hole (cavum), wall cloud (murus) a podobně.

Názvosloví troposférické oblačnosti se neustále mění, ale nepředpokládám, že bychom se v příštích desetiletích dočkali podobné změny jako té z roku 2017. Nejznámějším případem nových druhů oblačnosti je oblak "undulatus asperatus", jak jej ještě před vydáním atlasu neformálně nazýval Gavin Pretor-Pinney, zakladatel Cloud Appreciation Society. Tento název nikdy nebyl oficiálně uznán, ikdyž se o něm v tomto tvaru dlouho psalo a dosud píše. Oficiálně byl tento oblak zahrnut do atlasu oblaků až v roce 2017 a to v upraveném latinském tvaru asperitas. Stejně tak se ve starší literatuře nebo u starších autorů můžeme setkat s termíny již neužívanými (neplatnými). 

Když se budeme držet atlasu oblaků a budeme oblaka určovat, brzy narazíme na některé obtíže. Často se setkávám s oblaky, které je obtížně určit, protože nesou znaky obou typů. Například typy altocumulus a cirrocumulus jsou definovány rozdílem ve velikosti obláčků. U altokumulu by měla být většina z nich větší než 1°, tedy asi jako natažený malíček, u cirrokumulu by měla být většina menší než 1°. V případě, kdy se oblak spojuje do vrstev (druh stratiformis), je však tento znak zcela nevhodný a domnívám se, že dokonce zavádějící. V takovém případě oblak někdy ani nelze určit, pokud neznáme jeho výšku.

"Dělením oblaků podle velikosti nebo poměru velikostí se můžeme dopustit nepřirozené klasifikace. V biologickém a paleontologickém systému klasifikace druhů nám genetika ukázala, že dělením organismů a fosilií pouze podle vnějších znaků mohou vznikat i skupiny, které nejsou přirozené (nezahrnují všechny nejbližší příbuzné). Možná, že podobný přístup je třeba uplatnit při klasifikaci oblaků. Chceme-li oblaka klasifikovat přirozeně, měli bychom brát ohled především na jejich vývoj v čase. Proto je vhodnější identifikovat oblaka podle videa než podle fotografie. Klíčový může být například směr proudění, který z fotografie většinou nelze jednoznačně určit."