Atlas oblaků

Základní členění troposférické oblačnosti do desítky rodů a do tří pater.

Nejnovějším a nejrelevantnějším zdrojem ke klasifikaci oblaků je internetový mezinárodní atlas oblaků vydaný v roce 2017 Světovou Meteorologickou Společností (WMO). I já zde mám jednu ze svých fotografií. Bohužel, oblaka jsou zde popsána jen velmi stručnými definicemi a jak se záhy po vydání atlasu ukázalo, v některých případech tyto definice nejsou zcela přesné. Do článků jsem proto zahrnul také informace z dalších atlasů, vlastní zkušenosti, poznámky a postřehy, ale i poznatky z diskusí s dalšími pozorovateli oblaků. Často se v nejrůznějších diskusích setkávám i s neoficiálními, především anglickými termíny nebo dokonce s českým názvoslovím. České názvosloví je pěkné, ale má pouze regionální význam. Pokud se budete chtít někdy o oblacích bavit s někým ze zahraničí, je nutné znát mezinárodní terminologii v latině. Za ideální řešení bych pokládal takové, kdyby ke všem anglickým názvům oblaků existovaly jejich oficiální latinské ekvivalenty. V tomto směru se situace vyvíjí velmi dobře. Aktualizovaný atlas oblaků z roku 2017 obsahuje i některé nové latinské (oficiální, mezinárodní) názvosloví k oblakům známých dříve pouze jako  roll cloud (volutus), hole punch cloud nebo fallstreak hole (cavum), wall cloud (murus) a k několika dalším anglickým termínům. Setkat se můžeme také s již neplatnými názvy, kterých je ve starých atlasech celá řada (například v Atlase mraků od pánů Bečváře a Šimáka, z roku 1953). Nejnovějším případem je oblak "undulatus asperatus", jak jej ještě před vydáním atlasu neformálně nazýval zakladatel Cloud Appreciation Society, Gavin Pretor-Pinney. Tento název nikdy nebyl oficiálně uznávaným typem oblaku a dlouho se o něm psalo jako o nejnovějším známém oblaku. Oficiálně byl tento oblak pojmenován až v roce 2017 a nejedná se o nový druh ani varietu, ale o doprovodnou oblačnost. Jeho název musel být upraven do latinského tvaru asperitas. Stejně tak bychom ve starších atlasech nalezli názvy oblaků, které dnes již neplatí. Názvosloví troposférických oblaků se vyvíjí desítky let.

Názvosloví troposférické oblačnosti se neustále mění, ale nepředpokládám, že bychom se v příštích desetiletích dočkali podobně významné aktualizace jako té z roku 2017. Sám mám ovšem k aktuální klasifikaci oblaků některé výhrady, o kterých bych se zde v budoucnu rád rozepsal. Mnohdy jsou totiž různé typy oblaků definovány dost vágně nebo nepřirozeně. Například k rozlišení oblaků altocumulus stratiformis a cirrocumulus stratiformis hraje významnou roli velikost obláčků. U altokumulu by měla být většina z nich větší než 1°, tedy asi jako natažený malíček nebo dva kotouče Slunce/Měsíce vedle sebe. Často se setkávám s oblaky stratiformis perlucidus, které je obtížně určit do rodu, protože nesou znaky altokumulu i cirrokumulu. Možná, že na pomezí středního a vysoké patra se může utvářet přechodný typ oblaku, který má vlastnosti obou z nich. Může být tvořen menšími obláčky, které mohou mít stínování. 

Dělením oblaků pouze dle poměrů jejich velikostí (Cu mediocris - Cu congestus) se můžeme dopustit nepřirozené klasifikace. V biologickém a paleontologickém systému klasifikace druhů nám genetika ukázala, že dělením organismů a fosilií pouze podle vnějších znaků mohou vznikat i skupiny zcela nepřirozené, které nejsou monofyletické a nezahrnují všechny nejbližší příbuzné. Možná, že podobný přístup je třeba uplatnit při klasifikaci oblaků. Chceme-li oblaka klasifikovat co nejpřirozeněji, měli bychom brát ohledy i na jejich vývoj v čase. Klíčový může být často i směr proudění, který většinou z jediné fotografie nelze jednoznačně určit.

Podíváme-li se na průřez zemskou atmosférou, všimneme si, že oblaka se vyskytují nejen v troposféře, ale i ve stratosféře a v mezosféře. Hranice těchto atmosférických "slupek" jsou udávány nejčastěji v metrech, ovšem definovány byly na základě teplotního gradientu (viz obrázek dole, sloupec u pravého okraje). Teplota v troposféře s rostoucí výškou klesá. Ve stratosféře je tomu naopak, s rostoucí výškou zde teplota roste. V mezosféře teplota s výškou opět klesá a dosahuje zde vůbec nejnižších hodnot v celé atmosféře. Počínaje termosférou pak teplota s rostoucí výškou opět roste. Nejedná se však již o (pocitovou) teplotu takovou, jakou ji známe, ale spíše o energii částic. Výška jednotlivých vrstev se na různých místech na Zemi i v rámci dne a noci i v rámci ročních období neustále mění.

Průřez zemskou atmosférou s některými atmosférickými jevy. Číselné hodnoty jsou orientační.

Stratosférická oblačnost

Se stratosférickými oblaky jsem se dosud nesekal. Pevně ale věřím, že jednoho dne se to podaří. Mají podobu čočkovitých oblaků a pozorujeme na nich velmi výraznou oblačnou irizaci. Vznikají poměrně nízko nad tropopauzou a pouze při teplotách -78 °C. Aby tato oblaka vznikla, je nutná také vzdušnou vlhkost - což je věc, se kterou se ve stratosféře setkáme jen vzácně. S těmito oblaky se setkáme spíše v polárních oblastech, v Evropě nejčastěji ve Skandinávii. Stává se ovšem, že jsou vidět i z Velké Británie (stalo se tak například v únoru roku 2016). Největší šance k jejich zachycení nastává krátce po západu Slunce. Vývoj teploty ve stratosféře lze sledovat například zde.

Stratosférická oblačnost zachycena 22. 12. 2016 v Norsku. Autor: Stein Arne Jensen

Mezosférická oblačnost

Pro vznik mezosférické oblačnosti je zásadní co nejvyšší vlhkost a co nejnižší teplota. Za dobu mého systematického pozorování nastaly nejlepší takové podmínky 21. června 2019 a 5. července 2020. Mezosférickou "noční svítící" oblačnost pozoruji od roku 2013 a většina mých pozorování je shrnuta v následujícím přehledném výpisu: