Žahavci (Cnidaria)

Korálnatci (Anthozoa)

Šestičetní (Hexacoralia) : Větevníci (Scleractinia)

https://www.digitalatlasofancientlife.org/learn/cnidaria/anthozoa/scleractinia/ 

Drsnatí (Rugosa)

https://www.digitalatlasofancientlife.org/learn/cnidaria/anthozoa/rugosa/ 

Tabulátní (Tabulata)

https://www.digitalatlasofancientlife.org/learn/cnidaria/anthozoa/tabulata/ 

Osmičetní (Octocorallia)

Polypovci (Hydrozoa)

Čtyřhranky )Cubozoa)

Medúzovci (Scyphozoa)

Korálnatci jsou žahavci obývající hlavně mělká, čistá, teplá a dobře prokysličená moře s vhodnou salinitou. Samotní živočichové (ve stádiu polypa), utvářeli vápenaté skelety (korality), které jsou z paleontologického hlediska nejdůležitější. Koralit má obvykle kuželovitý až válcovitý tvar. Polypy žily přisedle a vylučovaly vápenatou (bazální) destičku (protoseptum), která byla uvnitř dělena vertikálními přepážkami (septy) a horizontálními přepážkami (dny). Takto vznikající koralit postupně rostl, zesilovat se a živočichové, kteří žili vždy na nejvyšším dně, se postupně dostávali blíž k vodní hladině (ke Slunci). Samotný živočich měl mnohem složitější anatomickou stavbu. Kolem úst se například rozkládala žahavá chapadla.

Koráli mohli žít solitérně (osamoceně) nebo mohli utvářet kolonie s dalšími koráli. Korality pak spolu vzájemně srůstaly a utvářely korálové trsy, které byly tvarově velmi variabilní (v dynamických mělkomořských podmínkách spíše bochníkovité, v klidných hlubších mořích spíše keříčkovité, větvené). Rozlišujeme tak ahermatypní korály žijící spíše solitérně nebo hermatypní korály budující obrovské kolonie - útesy, které hojně nacházíme i ve fosilním záznamu. Korálnatci byli a dosud jsou jedněmi z hlavních organismů podílejících se na tvorbě útesů. Útesotvorní hermatypní koráli žili jen nad fotickou zónou (do hloubky 70-80 m). Vyžadovali dobře prokysličenou vodu, normální salinitu a striktní teplotu. Najdeme je pouze v mělkých mořích tropických oblastí. Na změny v prostředí reagovali velmi citlivě, někdy i dramatickým vymíráním.

Nejstarší korálnatci, tabulátní koráli, se objevili už v kambriu. V průběhu siluru pak došlo k rozvoji útesotvorných hermatypních zástupců a jejich rozvoj pokračoval ještě do středního devonu. K dalšímu rozvoji útesotvorných korálnatců došlo znovu až v juře a křídě. Po událostech na konci křídy se pak korálové útesy znovu objevily v oligocénu a miocénu a od té doby, v téměř nezměněné podobě, budují korálové útesy dodnes.

Příčný a podélný řez solitérními koráli v lažáneckém (amfiporovém) vápenci. Moravský kras, devon.

Identifikace fosilních korálů je velmi náročná disciplína. 

V závislosti na způsobu tvorby koralitu, uspořádání, počtu sept a horizontálních přepážek se rozlišuje několik podtříd korálnatců, z nichž některé, např. Ceriantipatharia, se ve fosilním záznamu vůbec nedochovaly, protože měli pouze měkká těla, nevytvářeli koralit.

někdy i v hloubkách přesahujících 5 km. 

Někteří z nejznámějších korálnatců byli koloniální tabulátní koráli (Tabulata) s tenkými korality, silně vyvinutými dny a bochníkovitými koloniálními tvary, zahrnovali např. známé rody Favosites a Halysites. 

Neméně významnou skupinou byli rugósní koráli (Rugosa) s často bilaterálně symetrickými kužely s drsným povrchem. Obývali mělká moře a byli většinou soliterní. Někteří však žili i koloniálně. Za vhodných podmínek byli velmi početní a útesotvorní, především v siluru a devonu. Nejvýznamnější byly rody Lithostrotion, Calceola a Cystiphyllum. 

Další skupina, Helioliti (Heliolitoidea), je typická kruhovými průřezy koralitů. 

Z paleontologického hlediska jsou dále důležití koráli šestičetní (Hexacorallia) a osmičetní (Octocorallia). 

Šestičetní měli chapadla nevětvená a plná (nikoli dutá), symetrii často podle násobků čísla 6. Koralit byl nejdříve dělen šesti septy, poté vzniklo dalších 6, 12 a následně ještě 24 metasept mezi šesti hlavními septy. 

Osmičetní si utvářeli septa i počty chapadel podle násobků čísla 8 (chapadla byla dutá a větvená).