Asie

Na začátku paleozoika se jednalo o nejmenší kontinent. Co způsobilo, že je dnes Asie největším kontinentem? Asie má velice složitou geologickou stavbu. Můžeme ji zjednodušeně rozdělit na Sibiřský kraton (nejstarší část dnešní Asie, jakési její jádro), další velké kratony (Východoevropský, Arabský a Indický), řadu menších kratonů, které byly postupně začleněny do příkrovové stavby Asie (mikrokontinent Tarim, Severočínský, Jihočínský a řada dalších) a konečně 3 orogenetická pásma (Altaidy, Tethysidy (zahrnující Kimmeridy a Alpidy) a Cirkumpacifické pásmo Alpid), která byla postupně začleněna k asijskému kontinentu a tvoří tak především příkrovovou stavbu Asie spojující jednotlivé kratony. Současnou tektonickou stavbu Asie nám pomůže lépe pochopit následující zjednodušená mapa:

Současná stavba asijského kontinentu s vyznačením některých nejzásadnějších tektonických bloků.

(upraveno podle Ruban et al. 2007 po Torsvik & Cocks 2004).

K sibiřskému kratonu, který byl pohyboval po severní polokouli izolovaně, se ke konci proterozoika připojily velmi staré, neoproterozoické bajkalidy (tvořící pohoří Bajkal) a především v prvohorách pak i další bloky zemské kůry. Vznikaly tak Altaidy zvané též centrální asijské orogenické pásmo. Jedná se o vůbec největší akreční orogén na světě. Vznikal za dlouhotrvající subdukce (neoproterozoikum-jura) oceánských desek pod tehdejší asijský kontinent. Altaidy vznikaly postupným začleňováním hlubokomořských sedimentů, vulkanických i ostrovních oblouků a mikrokontinentů k sibiřskému kratonu. Značná část kontinentální kůry pocházela původem z Gondwany, která se postupně rozpadala. Rozšiřující se oceánská kůra pak sebou tyto drobné bloky kontinentální kůry unášela směrem na sever.

Paleogeografickotektonická rekonstrukce kontinentů v období devonu (upraveno podle Ruban et al. 2007 po Torsvik & Cocks 2004).

Sibiřský kraton se nacházel na severní polokouli. Od JV se k němu blíží Severočínský mkrokontinent a mikrokontinent Tarim. Od Z mikrokontinent Kara. Na J se utváří Kazachšský kontinent. Od Gondwany se oddělují terány, které postupují na S.

Ke konci prvohor došlo ke kolizi kazachšského kontinentu (dnes některými autory uváděný jako součást Altaid) s okrajem Sibiřského kratonu a s Laurentií (jejíž částí byl rodící se evropský kontinent tvořeným především východoevropským kratonem). Vzniklo pohoří Ural. Kolize mikrokontinentů se zárodkem Asie pokračovaly dál a daly mezitím vzniknout přechodné zóně na jižním okraji Altaid. Přechodná zóna je budována příkrovy, mezi kterými jsou začleněny peri-gondwanské (prekambrické) terány, tedy spíše mikrokontinenty. Největším začleněným mikrokontinentem byl Tarim, při jehož kolizi s kazachšským kontinentem vzniklo pohoří Ťan Šan. Mikrokontinent Quaidam, jež byl sám důsledkem srážky dvou mikrokontinentů, kolidoval s Tarimským mikrokontinentem a se Severočínským mikrokontinentem. V ranném karbonu pak byl do stavby Asie začleněn i Jihočínský a Indočínský mikrokontinent (vznik sutury Song Ma). Jihočínský poté v permu kolidoval se Severočínským mikrokontinentem a stal se součástí Asie. Tato část Asie má dnes velmi komplikovanou stavbu složenou z mnoha menších teránů.

Paleogeografickotektonická rekonstrukce kontinentů v období permu (podle Ruban et al. 2007 po Torsvik & Cocks 2004). Všimněte si již akreovaných Altaid a proběhlé kolize Kazachšského kontinentu s Laurusií, která již s Gondwanou utváří Pangeu. Jihočínský mikrokontinent se již srazil s Indičínským a srazí se i se Severočínským. Od Gondwany se oddělují Kimmerské terány.

Na počátku druhohor pozorujeme přičlenění mnoha dalších teránů. V oblasti poloostrova Tajmyr na sz. okraji Asie se v triasu odehrála kolize teránu Kara a došlo tak k vyvrásnění Tajmyrského pohoří. Naopak na severovýchodním okraji Asie kolidoval omolonský mikrokontinent a dal vzniknout pohoří Verchojanskému. V průběhu druhohor se však vyvíjela především jižní část Asie a to během její kolize s kimmerskou skupinou teránů. Kimmerské mikrokontinenty byly původně součástí Gondwany. Ta se již v období jury začala trhat a vznikal zde oceán Tethys. Ten se nadále rozšiřoval a unášel bloky Gondwany dále na sever před kterými se postupně uzavíral oceán Paleotethys. Mezi kimmerské terány (např Karakorum a Pamir) patří bloky podílející se např. na stavbě dnešního Turecka, Íránu, Afghánistánu, z. Číny a jv. Asie. Kimmerské terány kolidovaly s asijským kontinentem v druhohorách za vzniku horského pásma Kimmerid (v rámci orogénu Tethysid). 

Po konci druhohor se vývoj asijského kontinentu nese především v duchu jeho kolize s většími bloky Gondwany, tedy s Arabskou deskou a indickou deskou, která velmi rychle postupovala k severu. Před ním se oceán Tethys uzavíral a za ním se otvíral nám dnes již dobře známý Indický oceán. Orogénní pásmo, které vzniklo postupným uzavíráním oceánů Paleotethys a Tethys, označujeme jako Alpidy a je vedle kimmerské tou druhou, mladší součástí Tethydního orogenického pásma. Nejpopulárnější událostí kenozoického vývoje Asie byla její kolize s Indií (v paleogénu), která vedla ke vzniku Himalájí a vysoké tibetské náhorní plošiny. Arabská deska kolidovala s kimmerskou částí Asie (Turecko, Írán) až v miocénu. Vedla ke vzniku pohoří Zagros a Bitlis a pokračuje dodnes. Podobně jako v případě indické desky i ta Arabská v vytvořila vysokou náhorní plošinu. Při severním okraji íránské náhorní plošiny byla vyzdvižena kimmerská pohoří Kopet-Dag a Elbrus. Na sever od Anatolské náhorní plošiny (v Turecku) byl vyzdvižen Kavkaz. Kolizí arabské desky došlo v oblasti Mrtvého moře k pohybům podél transformních zlomů, které vedly ke vzniku riftové pánve Rudého moře. 

Tyto události zdaleka nepostihovaly pouze Asii. Byly spojeny s horotvornými událostmi po celé Eurasii, pokračují dodnes a utvářejí tzv. alpinsko-himalajské orogenetické pásmo. Alpidy se od Alpského pohoří po Himaláje táhnou ještě mnohem dál na východ a to přes Kamčatku a Čukotku přes Japonsko až k Jihočínskému moři. Zde dochází k subdukci pacifické desky a celou tuto nejmladší orogénní oblast v Asii označujeme jako cirkumpacifické pásmo Alpid. Zajímavé byly události spojené se vznikem Jihočínského moře (oligocén) a Japonského moře (miocén), které se rozevřely v souvislosti se subdukcí pacifické desky, která se nořila stále dál pod asijský kontinent. Subdukční zóna se posouvala stále hlouběji pod kontinent a tavením oceánské kůry potom stoupalo magma až tam, kde se rozevřely riftové pánve a poblíž východního okraje Asie tak vytvořily četné ostrovní oblouky.

Současná stavba asijského kontinentu s vyznačením některých z nejzásadnějších tektonických desek
(upraveno podle Ruban et al. 2007 po Torsvik & Cocks 2004).

Žádné z popisovaných událostí si dnes nedokážeme v plné míře představit. Vše souviselo se vším a například kolize indické desky s akretovanými terány značně přetvořila stavbu asijského kontinentu a to do takové míry, že dnes můžeme tuto událost studovat nejen v Himalájích a Tibetu, ale i na mnohých dalších pohořích včetně okolí jezera Bajkal, tedy jedné z nejstarších částí Asie vzdálené až 3000 km od Himalájí. Indická deska je pod Asií zasunuta skutečně hluboko (myšleno v horizontálním směru). Při své subdukci se také několikrát rozpukala četnými zlomy na několika samostatných bloků, mezi kterými dochází ke zlomových pohybům. Z bočního pohledu bychom mohli pozorovat velmi složitou násunovou stavbu. Protože indická i eurasijská deska mají podobnou hustotu. Pozorujeme, že indická deska se jen velmi neochotně noří pod mohutnější eurasijskou desku.

Doporučená literatura

Ren, J.-S, Niu, B.-G, Wang, Jennal, He, Z.-J, Jin, Xiaochi, Xie, L.-Z, Zhao, Lei, Liu, R.-Y, Jiang, X.-J, Li, S. & Yang, F.-L. (2013). 1:5 million international geological map of Asia. - Acta Geoscientica Sinica. 34. 24-30. 10.3975/cagsb.2013.01.03.
https://www.researchgate.net/publication/286656319

Ridd, M. F. (2015): Should Sibumasu be renamed Sibuma? The case for a discrete Gondwana-derived block embracing western Myanmar, upper Peninsular Thailand and NE Sumatra. - Journal of the Geological Society, 173, 249-264, 6. https://doi.org/10.1144/jgs2015-065

Ruban, D. A., Al-Husseini, M. & Iwasaki, Y. (2007): Review of Middle East Paleozoic Plate tectonics. - GeoArabia. 12. 35-56. https://www.researchgate.net/publication/282300517_Review_of_Middle_East_Paleozoic_Plate_tectonics

Torsvik, T. H. & Cocks, L. R. M (2004): Earth geography from 400 to 250 Ma: a palaeomagnetic, faunal and faciesreview. - Journal of the Geological Society of London, v. 161, p. 555-572.