Cirrocumulus

Oblaka cirrocumulus jsou jediným zástupcem kupovité oblačnosti nejvyššího patra troposféry. Známe je pod tradičním označením "beránky". Oblaka jsou vždy světle zbarvená a slunce skrz ně snadno prosvítá. Na obloze vždy tvoří formace několika drobných obláčků rozličných tvarů. Oblaka cirrocumulus se nejvíce podobají oblakům altocumulus. Také cirrokumuly mohou vytvářet celé nespojité vrstvy oblačnosti. Již zde ale chybí taková variablita, na jakou jsme zvyklí u oblačnosti altocumulus, u které jsme se mohli setkat s celou škálou tvarů a podob. U cirrokumulů rozeznáváme pouze tvary lenticularis, castellanus a floccus. Dva prvně jmenované druhy můžete vidět na následujícím snímku:

Cirrocumulus lenticularis (čočkovitá oblaka dominující ve spodní části snímku) a cirrocumulus castellanus (drobný oblak s mnoha vrcholky na společné základně).

Třetí základní typ této oblačnosti, cirrocumulus floccus, má podobný charakter jako altocumulus floccus. Rozdíl je především v neostrém ohraničení jednotlivých oblaků a v absenci stínování. Na velikost jednotlivých obláčků, jak se obvykle altocumuly a cirrocumuly rozlišují, často nemůžeme brát zřetel. Ačkoliv na něj bývá kladen největší důraz, považuji jej za velmi zavádějící znak. Několikrát jsem byl svědkem toho, že byly obláčky cirrocumulů rozsáhlejší než je obvyklé. 

Cirrocumulus floccus s výraznou koncentrickou koronou a oblačnou irizací.

Pro oblačnost floccus je také charakteristické, že z nich relativně často vypadávají srážky, které nedosahují zemského povrchu. To je poměrně častým jevem. Opravdu ilustrativní cirrocumulus floccus virga však nevidíme každý den. Na podobný snímek, jaký můžete vidět níže, jsem čekal několik let. Není divu, že se tomuto druhu přezdívá jellyfish clouds (medůzovitá oblaka).

Cirrocumulus floccus virga ilustruje nejlépe dvojice oblaků v horní částí snímku.

Dále se můžeme setkat s oblačností typu cirrocumulus stratiformis. Často je tato varieta pozorovatelná současně s varietou undulatus, kdy má zvlněný charakter. Někdy je dobře patrné jakoby oblaka vybíhala z jednoho bodu a na protější straně oblohy se zase sbíhala. Je to jev daný perspektivou, ve skutečnosti jsou oblaka rovnoběžná. Pro jejich popis se užívá termín radiatus.

Cirrocumulus stratiformis undulatus radiatus při východu slunce.

Poslední dva druhy jsou cirrocumulus undulatus a cirrocumulus lacunosus. Nepochybně nejpůsobivější variací jsou oblaka cirrocumulus lacunosus, která jsou navíc poměrně vzácná. Oblačnost tohoto druhu má nezaměnitelnou podobu, vyznačuje se "proděravěnou" strukturou. Tato oblaka podléhají velmi rychlému vývoji a také velmi rychle zanikají. 

Cirrocumulus lacunosus radiatus.

Když se zde zmiňuji o druhu cirrocumulus lacunosus, musím zde upozornit ještě na jednu zajímavou situaci. Pozoroval jsem tehdy oblak vysokého patra s drobnými děrami. Považoval jsem jej nejprve za cirrocumulus lacunosus, ale při zpracovávání fotek jsem zjistil, že se o lacunosus určitě nejednalo. Když se na fotografii pořádně podíváte, uvidíte, že oblak má překvapivě složitou a dynamickou stavbu. Velkou roli zde sehrálo zvětšení (zoom). Zhruba uprostřed levého okraje snímku najdete dva kruhové otvory v oblaku, a když půjdete po přímce dál k pravému okraji, najdete několik dalších zvláštních útvarů. Jedná se o výběžky spouštějící se ze spodní strany oblaku směrem k zemskému povrchu. Tyto výběžky vrhají stín na spodní stranu oblaku (slunce bylo poměrně nízko). Když jsem si fotografii takto detailněji prohlédl, došlo mi, že jsem již něco podobného viděl na fotografii od Mary McIntire. Nemohl jsem však tuto fotku dlouho najít a tak jsem ji kontaktoval. Když mi fotografii poslala a já ji mohl porovnat s tou mou, věděl jsem, že útvary určitě vznikly podobně. Také se jedná o "bubliny", které jsou za sebou v jedné přímce a jsou odděleny mezerami. Jsou však výraznější a jsou nad nimi jasně vidět kondenzační stopy po letadlech. Mary napsala, že se jedná o jev zvaný "distrail". 

"Distrail holes & bubbles" utvářející se na oblaku cirrocumulus.

Vyhledal jsem si termín distrail na internetu a našel jsem další takové fotografie i několik článků vysvětlující vznik podobných útvarů. Zatímco běžně pozorujeme kondenzaci vodní páry a tvorbu kondenzační stopy (contrail) existují i případy poněkud odlišného charakteru, kdy teplo vycházející z motorů letadel vede naopak k odpařování částeček, ze kterých se oblaka skládají (vodní kapičky nebo krystalky ledu, v tomto případě pouze krystalky ledu). Napříč oblakem se tak utvoří poměrně úzká spojitá brázda, skrz kterou lze vidět modrou oblohu (vodní pára je průhledná). V mém případě se oblak zřejmě vypařil jen u levého okraje (vznikly tak ony dva zmiňované otvory) a dál se oblak vypařil jen částečně. Nevysvětluje to ale jejich nespojitý charakter. Podle kruhových otvorů usuzuji, že zde určitě nějakou roli sehrálo sestupné proudění - k přeletu letadla možná došlo nad oblakem a ne přímo v něm. Podobným mechanismem zřejmě vznikly i ony výběžky, které vrhají stín na oblak, ze kterého se spouštějí. Tvarem se tyto výběžky podobají doprovodné oblačnosti mammatus. Vznik těchto výběžků tak nejspíš souvisí se vznikem oblačnosti mammatus.

Důležitou poznámkou pro správnou klasifikaci oblaků je, že za cirrostratus nelze považovat drobná oblaka, která vznikají na okrajích jiných oblaků než vysokého patra (např. na okrajích altocumulu). Za cirrocumulus lze považovat pouze oblak, který vznikl rozpadem cirru nebo cirrostratu. Zkušený pozorovatel ovšem nemá problém s tím rozeznat který oblak je (a který oblak není) cirrocumulus. Větší problém nastává ve chvíli, kdy si nejsme jisti, zda pozorujeme cirrocumulus nebo altocumulus. Obě oblaka mají vrstevnatý charakter a skládají se z celé formace dílčích oblaků (jsou tedy spíše nespojitá). Platí, že cirrokumuly jsou drobnější, poměrně nevýrazné, bez ostrého ohraničení a postrádají stínování. Bývají také většinou doprovázeny cirry či cirrostraty. Jako na jediných oblacích vysokého patra se na cirrokumulech neutváří halové jevy, spíše irizace či korona.

Cirrocumulus vznikající rozpadem cirrostratu.