Hlubokomořská prostředí

Hlubokomořská prostředí odpovídají hloubce více než 200 km pod hladinou moře. Jsou to hlubší části vnějších šelfů a karbonátových ramp (šelfový okraj), prostředí kontinentálních svahů (batyál), úpatí kontinentálního svahu a velmi hluboká prostředí oceánských pánví, středooceánských hřbetů a hlubokomořských příkopů (abysál a hadál). Ve fosilním záznamu je hojně zastoupen plankton.

V takovémto prostředí dochází k několika typům sedimentace. Nejtypičtější je tzv. pozaďová sedimentace ze suspenze (dekantace), kdy jsou na mořském dně ukládány mořské pelagické sedimenty (pelagity) složené z (terigenních) klastů z pevniny, například větrem transportované prachy a písky. Rozlišují se sedimenty hemipelagické (pološiromořské, hemipelagity) obsahující alespoň 30 % terigenních klastů větších než 0,005 mm a eupelagické (širomořské, eupelagity) obsahující méně než 30 % takových klastů. Ukládají se tedy v závislosti na vzdálenosti od peviny.

Poměrně rozšířená jsou v hloubkách několika kilometrů tzv. pelagická bahna (hleny, vápnité kaly), což jsou prachy a jíly s vápnitými nebo křemičitými schránkami planktonních organismů (typicky rozsivek, kokolitek, foraminifer, radiolarií a planktonních plžů pteropodů). Schránky rozsivek tvoří více 50 % objemu nezpevněné horniny nazývané křemelina, zpevněného diatomového rohovce a zpevněných a vrstevnatých diatomových břidlic. Schránky radiolárií ve velkém množství se podílejí na vzniku radiolaritu a lyditu (paleozoického radiolaritu černé barvy).

Turbidity

Mezi nejvýznamnější transportní činitele v hlubokomořském prostředí patří turbiditní proudy. Jedná se v podstatě o podmořské gravitační sesuvy. Materiál z kontinentálních svahů sklouzává hlouběji do pánve a utváří kuželovité podmořské vějíře. 

Zvířený klastický sediment je ukládán v charakteristickém sledu od nejhrubších klastů po ty nejjemnější (Boumova sekvence, Ta-Te). Na ostrou erozivní bázi nasedají s pozitivní gradací nejprve ty nejhrubší sedimenty (Ta), poté paralelně zvrstvené písky (Tb), čeřinovitě zvrstvené písky až prachy (Tc), paralelně méně výrazně laminované prachy a jíly (Td) a masivní jíly (Te). Stejná situace platí i u karbonátových turbiditů (Meischnerova sekvence). V některých případech nemusí být sekvence zachována celá, ale může být erodována následujícím turbiditním proudem. V případě, že jsou turbidity tvořeny karbonátovými horninami, nazývají se kalciturbidity nebo alodapické vápence. Pak nehovoříme o Boumově sekvenci, ale o Meischnerově sekvenci.

V sedimentárním záznamu jsou první čtyři členy těchto sekvencí (Ta-Td) reprezentujících krátká, ale dynamická období běžně střídány méně mocnými vrstvami jílovců páté sekvence (Te), které reprezentují klidový režim pozaďové sedimentace ze suspenze. Mnohem méně mocné laminy jílovců paradoxně zachycují mnohem delší časové období (měsíce až stovky let) než mocnější vrstvy členů Ta-Td, které byly ukládány během několika hodin, nanejvýš dnů.

Hrubší tmavé kalciturbidity (Ta-Td) střídané laminami jílovců (Te).

Hádsko-říčské vápence líšeňského souvrství. Brno Hády (devon).

Příležitostně mohou být do hlubokomořského prostředí transportovány i horniny unášené ledovci (dropstones), podmořskými skluzy a sesuvy (zrnotoky, úlomkotoky), případně mohou být ukládány produkty vulkanismu nebo zde mohou in situ vznikat i horniny srážením minerálů (například manganové konkrece). Hlubokomořské sedimenty mohou být dále redeponovány geostrofickými proudy (konturity), kterými jsou ukládány málo mocné vrstvy (do 5 cm) paralelně nebo šikmo zvrstveného písku a prachu.