Jurský pokryv

Po většinu jurského období byl Český masiv souší. Sedimentace jurského platformního pokryvu na jv. svazích Českého masivu začala ve střední juře (bajok-bathon) ukládáním kontinentálních a deltových sedimentů, později na ni navázala sedimentace mořská (callov-tithon), která trvala až do křídy (Adámek 2005, Nehyba & Opletal 2016). Na území ČR dosahují největšího horizontálního, vertikálního i časového měřítka jurské sedimenty na jv. svazích Českého masivu, které jsou zakryty sedimenty karpatské předhlubně a příkrovy Západních Karpat, a které lze studovat pouze ve vrtech (Vašíček 1974, 1975, 1977, 1980, 1981; Adámek 2005). Na povrch vystupuje platformní jurský pokryv pouze v okolí Brna a Olomučan (svrchní callov - spodní kimmeridž, Uhlig 1881). V omezené míře lze (para)autochtonní juru studovat ještě v severních Čechách, na několika málo lokalitách v okolí obcí Kopec, Brtníky, Kyjov a Doubice, kam byly jurské usazeniny, převážně vápence a dolomity, tektonicky vyvlečeny v obráceném vrstevním sledu podél lužického zlomu (Bruder 1881; Hrbek 2014; Geist 2018). Jsou především oxfordského a kimmeridžského, možná callovského až tithonského stáří (Bruder 1887; Hrbek 2014; Holcová & Holcová 2018). Výskyty této jury v podloží české křídové pánve nepokračují. Jurský platformní pokryv byl, až na zmíněné relikty a na jv. svahy Českého masivu, za posledních asi 150 milionů let, zcela rozrušen (Dvořák et al. 1993). Kromě výchozů platformní jury je třeba zmínit také výchozy alochtonní jury, která byla vytržena z podloží nasouvajících se příkrovů a byla zapracována do stavby ždánické, račanské a slezské jednotky Západních Karpat. Příkladem mohou být Pavlovské vrchy a výskyty u Cetechovic a Štramberka. Tento text je zaměřen na autochtonní juru Českého masivu (platformní jurský pokryv).

Subhorizontálně uložené jurské vápence na zvrásněných devonských vápencích.
Brno-Hády (jura, oxford).

Jurské vápence v okolí Brna v současnosti vystupují na povrch na třech elevacích (Stránská skála, Bílá hora a lom Hády), kde dosud vzdorují erozi lépe než některé horniny v jejich okolí. Leží na zvrásněných devonských vápencích, případně na horninách brněnského masivu. Jsou zastoupeny především vápence facie šelfové laguny a karbonátové platformy. Sedimenty šelfové laguny byly doloženy na Bílé hoře a v lomu Hády. Šelfová laguna jistě zasahovala i do Moravského krasu do okolí Olomučan a rozprostírala se zřejmě dál na západ. K facii karbonátové platformy byly zařazeny lokality Švédské šance (dnes zaniklá lokalita) a Stránská skála. Největší mocnosti dosahují sedimenty na Stránské skále. Dle Eliáše (1981) se jedná o více než padesát metrů.

Další relikty jurských sedimentů se vyskytují v okolí Olomučan v Moravském krasu. Podloží jurských sedimentů tvoří horniny brněnského masivu (proterozoikum), případně lažánecké vápence (devon). Na nich leží sedimenty jurské, jejichž mocnost dosahuje zhruba 50 metrů (Eliáš 1981). Nejlépe jsou prostudovány jurské sedimenty u Olomučan. Pokrývají plochu asi 2,5 km čtverečních. Stratigrafií se zde zabýval již Uhlig (1881), který za jurské považoval i rudické vrstvy. Ty sice obsahují fosilie jurského stáří, ale redeponované. K usazení těchto vrstev došlo až ve spodní křídě a stáří rudických vrstev je tedy křídové. V Moravském krasu se sedimenty jury vyhnuly úplné erozi zřejmě díky své příhodné pozici podél zlomů (Bubík a Gilíková 2013).

Dále se s jurskými horninami můžeme setkat také např. v okolí Svitav, Znojma, Prostějova, Třebíče a Moravského Krumlova. Zde se nachází valouny jurských karbonátů a silicitů v mladších sedimentech křídy a neogénu (Eliáš 1981). Výskyty těchto valounů nelze přehlížet, protože se může jednat o jediné hmatatelné důkazy původně mnohem většího rozsahu jurského moře, než jsme dnes schopni interpretovat ze studia pouze klasických lokalit. Například Dvořákem (1956) byly v okolí Moravského Krumlova na bázi miocénních sedimentů nalezeny až několikatunové rohovce a rohovcové brekcie, které srovnal s materiálem Moravského krasu a zjistil, že jsou totožné. Podobné výskyty uvedli i další autoři z různých lokalit. Nálezy těchto valounů dle Eliáše (1981) dokládají, že jurské moře bylo rozsáhlejší, než se předpokládalo. Uvedl, že oblast mezi Moravou a severozápadem Čech byla patrně v období jury tektonicky oslabena, čímž mohlo dojít k postupu šelfového moře ještě hlouběji do vnitrozemí. Obě oblasti tak teoreticky mohly být propojeny úžinou vedoucí napříč Českým masivem. Právě prostřednictvím tohoto průlivu si Eliáš (1981) a mnozí další vysvětlovali výměnu amonitové fauny mezi boreální oblastí na severozápadě a tethydní oblastí na jihovýchodě. Dle mého názoru však není existence průlivu jdoucího napříč Českým masivem nezbytná pro vysvětlení výskytu boreálních amonitů na Moravě v případě, kdy migrovat i přes území dnešního Polska. Paleontologové a geologové nemají žádná další esa v rukávu, kterými by mohli existenci tohoto průlivu vedoucího napříč Českým masivem opodstatnit.

Po mořské regresi byly povrchové výskyty jurských, převážně karbonátových hornin vystaveny masivnímu subtropickému zvětrávání rané křídy, za střídavě aridních a humidních klimatických podmínek (Bezvodová & Zeman 1983 in Dvořák et al. 1993). Toto zvětrávání, spojené s erozí, která pokračovala i v kenozoiku a která trvá dodnes, spolehlivě rozrušilo nebo úplně zničilo většinu jurských hornin na Českém masivu i jeho fosilní obsah. V pozdní juře moře z Českého masivu ustoupilo, avšak Český masiv byl mořem znovu zaplaven již v pozdní křídě.