Křídový pokryv

Křídové období vrcholícího teplého klimatického "green house" režimu lze rozlišit na křídu ranou (neocom) a křídu pozdní (santon), tedy nic jako 'střední křída' formálně neexistuje. Po většinu rané křídy byl Český masiv souší, avšak již v této době zasahovalo na území Moravy moře. Teprve koncem rané křídy však moře zasáhlo i na území Čech a relativně dlouhodobě zvýšený stav mořské hladiny zde vedl ke vzniku nejrozsáhlější jednotky platformního pokryvu na Českém masivu - až 300 km dlouhé české křídové pánve, která se rozprostírá zhruba od Olomučan v Moravském krasu dál na severozápad až za hranice s Německem (avšak předpokládá se, že česká křídová pánev dříve zasahovala i až k Brnu). Zvláštní postavení mají rudické vrstvy v okolí Rudice v Moravském krasu, které jsou nejasného stáří. Jsou to převážně křemité písky a kaolinické jíly a bývají řazeny k rané křídě, avšak pouze na základě superpozice - vystupují v podloží peruckých vrstev řazené již k české křídové pánvi. Dříve byly považovány za jurské na základě jurských hornin a fosilií, které jsou v nich hojně zastoupeny. Jejich raně křídové stáří je vysvětlováno přeplavením těchto fosilií během křídy. Jedná se o jedny z nejstarších křídových uloženin u nás.

Neméně významné jsou dvě poměrně rozsáhlé jihočeské sladkovodní až brakické pánve založené na zlomech v moldanubiku - pánev třeboňskou a českobudějovickou. Drobné relikty autochtonní křídy, které nejsou řazeny k české křídové pánvi, najdeme také u Kuřimi sz. od Brna. Jedná se o zakleslou kru dnes již nepřístupných spodnokřídových (albských) slínovců až vápenců. Další drobné výskyty najdeme v okolí Osoblahy na Ostravsku, jsou řazeny k opolské pánvi. Autochtonní křída je zastoupena i v podloží flyšových příkrovů Západních Karpat, do nichž byla i v podobě alochtonních bloků a tektonických šupin i zapracována a v alochtonní pozici tak místy vystupuje na povrch (například část Pavlovských vrchů nebo lomu Kotouč u Štramberka). Tento text je zaměřen na autochtonní křídu Českého masivu (jeho platformní křídový pokryv).

Současný rozsah odkrytého křídového platformního pokryvu na našem území.(Cháb et al. 2007, upraveno)

Křída české křídové pánve

Česká křídová pánev (dříve česká křídová tabule) je největší sedimentární pánví na našem území. Pokrývá asi pětinu území ČR a je pro nás i velmi významná - jedná se o naši největší zásobárnu podzemní pitné vody. Původní rozsah této pánve však byl ještě větší než jak naznačuje současný rozsah křídových sedimentů. Původně větší rozsah pánve dokládají například překvapivé nálezy bloků hornin a také xenolity křídových hornin uzavřené v terciérních vulkanitech a pyroklastikách kolem Vinařické hory u Kladna. Pánev je založena v tektonicky oslabené lužické zóně, v prostoru, kde se spojují jednotky moldanubika a bohemika se saxothuringikem. V tomto smyslu pánev téměř kopíruje rozsah permokarbonských pánví. Česká křídová pánev byla vyplňována od jihovýchodu k severozápadu. Nejprve se jednalo o sedimenty sladkovodní, později mořské.

Po nejvýznamnější mořské transgresi počátkem pozdní křídy (cenoman) byla česká křídová pánev propojena s dílčími pánvemi v tehdejší Evropě, pomalu poklesávala, rozšiřovala se a po celý turon až do raného coniaku se také tato pánev prohlubovala. Křídové moře z ní ustoupilo nejdříve v santonu. Na našem území tak pobylo nejméně 10 milionů let a zanechalo po sobě několik set metrů, někdy i více než jeden kilometr mocné horniny. V rámci české křídové pánve je vyvinuto několik typů sedimentárních hornin reprezentujících někdy různá sedimentační prostředí (říční, jezerní, lagunární a siliciklastické i karbonátové šelfy). Od nejstarších po nejmladší lze sedimentární výplň české křídové pánve charakterizovat následovně:

• Nejnižším členem jsou perucké vrstvy perucko-korycanského souvrství (alb - cenoman), které jsou jediné sladkovodní - jedná se především o říční a jezerní sedimenty. Je v nich bohatě zastoupena fosilní flóra (především kvetoucích rostlin) a místy jsou vyvinuty i málo mocné uhelné sloje. Protože místy byla nalezena i flóra žijící v prostředí slané vody a mořská mikrofauna, jsou v rámci peruckých vrstev pravděpodobně zastoupeny i usazeniny lagunární, které byly příležitostně propojeny s mořem. Perucké vrstvy jsou reprezentovány křemitými slepenci do nadloží následovanými pískovci, prachovci až jílovci. Nutno dodat, že jílovce často převládají. Mocnost peruckých vrstev je značně ovlivněna morfologií terénu. Místy mohou mít i 120 metrů, zatímco jinde zcela chybí. Perucké vrstvy byly ukládány při hranici alb - cenoman a to nejprve v jižních částech české křídové pánve. 

• Po mořské transgresi ve středním cenomanu byly ukládány korycanské vrstvy perucko-korycanského souvrství. Cenomanská transgrese probíhala v několika krocích, proto se mohou ryze sladkovodní a ryze mořské sedimenty různě střídat (prokládat). Mořský charakter bývá nejlépe doložen zastoupením fauny mořských mlžů a plžů, někdy i amonitů i mnohé další mořské fauny nebo ichnotaxonu Ophiomorpha isp. považovaného za doupata raků Protocallianassa sp. V korycanských vrstvách byla také nalezena kost dinosaura a rovnou nový druh Burianosaurus augustai. Korycanské vrstvy ve svém charakteristickém vývoji jsou nejčastěji šedé nebo rezavé, šikmo zvrstvené pískovce s polohami slepenců a prachovců. Směrem do nadloží v nich roste zastoupení glaukonitu - charakteristického minerálu, který vrstvy zbarvuje do zelena (zvětrávají však do rezava). Avšak v příbřežních zónách při okrajích mořské pánve a někdy i uvnitř pánve, na březích ostrovů, mohou mít korycanské vrstvy charakter příbojové facie - může se jednat o hrubozrnné slepence s valouny a bloky hornin z podloží, případně o bioklastické a mikritické vápence. Mocnost korycanských vrstev se obvykle pohybuje kolem 20 až 60 metrů, nejvýše 130 metrů. Příbojové facie bývají vyvinuty i na bázi nadložního bělohorského souvrství.
• Nadložní bělohorské souvrství (spodní - střední turon) je od perucko-korycanských vrstev odděleno někdy až 50 cm mocnou vrstvou vápnitých glaukonitických jílovců, které nasedají ostře a transgresivně a dokládají tak, že sedimentace byla přerušena (stratigrafický hiát), a že poté následovala velmi pomalá (kondenzovaná) sedimentace. Směrem do nadloží se poté po většinu času setkáváme s faciemi kvádrových pískovců a nebo vápnitých jílovců (opuk), které do sebe vzájemně laterálně přecházejí (často v měřítku i několika kilometrů). 
• Facie kvádrových pískovců byly ukládány především při okrajích pánve, kde docházelo k přínosu hrubšího materiálu z pevniny. Tyto někdy až stovky metrů mocné uloženiny dnes utvářejí tzv. skalní města - desítky metrů vysoké skály, které jsou rozrušovány hloubkovou erozí. Nejznámějšími skalními městy jsou Prachovské a Adršpašsko-teplické skály. Tyto kvádrovité pískovce jsou považovány za uloženiny delt nebo podmořských dun.
• Facie vápnitých jílovců byly ukládány v od pobřeží vzdálenějších, hlubších částech pánve, kde byla sedimentace klidnější a jemnozrnnější. V těchto přezdívaných opukách jsou často zastoupeny křemité jehlice porifer a běžně jsou zachováni také mořští inoceramidní mlži a křídová mořská fauna.

Spodní rezavá vrstva reprezentuje bázi bělohorského souvrství.
Malý Chlum, relikt v jv. části české křídové pánve.

• Jizerské souvrství (střední - svrchní turon) odráží etapu významného rozšíření a prohloubení pánve. Na bázi jsou vyvinuty březovské slíny s hojnými fosiliemi. Ve velkých mocnostech následují jak facie kvádrových pískovců tak i facie vápnitých jílovců a na jejich rozhraních mohou být vyvinuty "přechodné" facie vápnitých protokalianických pískovců s velmi hojnými klepety raků Protocallianassa antiqua známé především z východních Čech. U Vehlovic byla v pískovcích nalezena čelist největšího křídového mořského ještěra, mosasaura. Ve slínovcích u Zářecké Lhoty nedaleko Chocně byla nalezena neúplná kostra levého křídla jediného známého českého létajícího ještěra, pterosaura Ornithocheirus hlavaci. Jizerské souvrství dosahuje nejvyšší mocnosti více než 400 metrů.
• Po tenké vrstvě jílovitého vápence s glaukonitem a hlízkami fosfátů (tzv. koprolitová vrstva) nastupuje souvrství teplické. Podobně jako v případě bazální jílovité vrstvy s glaukonitem v bělohorském souvrství, i tato koprolitová vrstva s glaukonitem nasedá ostře a transgresivně a naznačuje, že teplické souvrství je od jizerského odděleno stratigrafickým hiátem. V době ukládání teplického souvrství (pozdní turon - raný coniak) dosáhla česká křídová pánev největšího plošného rozsahu. Většinou jsou v rámci teplického souvrství vyvinuty vápence a slínovce. Okrajové oblasti pánve s pískovci byly zachovány pouze v severních Čechách. 
• Ve svrchní části teplického souvrství jsou v některých oblastech vyvinuty rohatecké vrstvy (spodní coniak), dříve též nazývané "zvonivé inoceramové opuky". Jedná se o horniny, které byly ukládány v osní části české křídové pánve, a které jsou místy silicifikované. Obsahují hojnou inoceramidní faunu.
• Nadložní březenské souvrství (střední coniak - spodní santon) představuje často poslední zachované souvrství české křídové pánve. Nejlépe je zachováno v sz. části pánve v oblasti Českého středohoří, kde jej před erozí uchránily nadložní terciérní výlevy vulkanických hornin (neovulkanity). V rámci tohoto souvrství pozorujeme změny ve vývoji pánve, která začala značně poklesávat. Do pánve se tak dostává větší množství hrubšího materiálu z pevniny a ze všech facií jsou nejhojněji zastoupeny kvádrové pískovce. Často jsou prokládány vrstvami vápnitých jílovců a prachovců s vložkami pískovců. Střídání vrstev s různou zrnitostí připomíná flyš, ale není zde zastoupena hlubokomořská fauna. Jsou proto považovány spíše za tempestity - mělkomořské usazeniny ukládané bouřkovým vlněním. V centru české křídové pánve se v hlubším a klidnějším prostředí nadále ukládala facie vápnitých jílovců s charakteristickými sideritovými konkrecemi a s pyritizovanými fosiliemi. Krásně bývají zachováni amoniti, mlži, plži, ryby a další skupiny fosilií. Sedimentární záznam však postupně odráží mořskou regresi a směrem do nadloží pozorujeme i v centru pánve změlčování prostředí doprovázené sedimentací pískovců. 
• Nadložní merboltické souvrství je již zachováno pouze neúplně v Českém středohoří v podloží terciérních vulkanitů, které jej částečně ochránily před erozí. Jsou reprezentovány málo zpevněnými bělavými kaolinickými pískovci. Ze zkamenělin jsou nehojně zastoupeni špatně zachovalí inoceramidní mlži a zbytky rostlin splavených z pevniny. Merboltické souvrství je tradičně považováno za sedimenty konečné křídové mořské regrese, avšak není jisté, že do české křídové pánve moře neproniklo ještě v campanu, jako tomu bylo u obdobných sedimentárních pánví v Evropě. Každopádně, ke konci pozdní křídy z našeho území křídové moře jistě ustoupilo a naposledy se na Český masiv vrátilo v třetihorách.

Sedimentární výplň české křídové pánve je uložena v téměř nezvrásněné horizontální pozici. V průběhu třetihor však byla postižena tzv. saxonskou tektonikou, která byla reakcí na probíhající alpinskou orogenezi. Vedla k mírnému zvrásnění hornin české křídové pánve a především ke vzniku významných zlomů směru SZ-JV, na kterých docházelo i k tisícimetrovým vertikálním pohybům. Nejvýznamnějším takovým zlomem je lužický zlom, kterým je česká křídová pánev na severu velmi ostře ohraničena od saxothuringika. Na Šluknovském výběžku byly tímto zlomem na povrch vyvlečeny na povrch v opačném stratigrafickém sledu usazeniny permské a také dosud záhadné izolované bloky jurských hornin, které pod českou křídovou pánví nikde jinde nepokračují. Zřejmě zcela podlehly erozi až na zmíněné výskyty, které byly před erozí ochráněny zaklesnutím podél tohoto zlomu a na povrch se dostaly až později. Podobná situace je v Železných horách, kde byly křídové sedimenty vyvlečeny na povrch podél železnohorského zlomu. 

Pískovcová skalní města vznikají při okrajích české křídové pánve, kde byla ukládána relativně hrubozrnná sedimentární facie kvádrových pískovců.
Prachovské skály, sv. část české křídové pánve.

Křída opolské pánve

Na naše území a především na území Polska zasahovala také opolská pánev, představující mořský záliv oceánu Tethys. Na našem území jsou zachovány pouze drobné relikty v okolí Osoblahy (především u Dolních Povelic a Matějovic). Na zvrásněném karbonském flyši zde leží glaukonitické a kaolinické pískovce (cenoman) s mlži, především druhu Rhynchostreon suborbiculatum. Nejvyšší mocnost těchto vrstev zde činí 40 metrů. Severně od Osoblahy však byl navrtán až 268 metrů mocný sled slínovců a vápnitých prachovců s inoceramidními mlži (turon - coniak). Sled křídových hornin nebyl provrtán celý, a proto není známa jeho celková mocnost. Podle blízké příbuznosti těchto hornin s vývojem kralického příkopu v české křídové pánvi se předpokládá, že obě pánve spolu během turonu a coniaku komunikovaly.

Křída třeboňské a českobudějovické pánve

Obě jihočeské pánve byly založeny na moldanubiku díky saxonské zlomové tektonice během křídy a terciéru. Především v důsledku eroze jsou dnes obě pánve odděleny lišovickým hřbetem, avšak předpokládá se, že původně spolu obě pánve mohly komunikovat. Sedimentární výplní těchto pánví jsou svrchnokřídové usazeniny klikovského souvrství a na ně navazující terciérní usazeniny.

• Klikovské souvrství reprezentují říční a jezerní slepence, pískovce, prachovce až jílovce. Místy obsahují zuhelnatělou flórou, podle které bylo zjištěno jejich pozdně křídové stáří (coniak - santon). V třeboňské pánvi dosahuje toto souvrství mocnosti až 450 metrů. 

Křída na jv. svazích Českého masivu

Platformní křída leží také v podloží flyšového pásma Západních Karpat v rámci nesvačilského a vranovického příkopu. Zde jsou vyvinuty sedimenty novomlýnského souvrství a glaukonitické pískovce odpovídající litologicky i stratigraficky perucko-korycanského souvrství.

Doporučená literatura

• Cháb, J., Stráník, Z. & Eliáš, M. (2007): Geologická mapa České republiky 1 : 500 000. - Česká geologická služba. Praha.
• Chlupáč, I., Kovanda, J., Stráník, Z. & Brzobohatý, R. (2002): Geologická minulost České republiky. - Academia. Praha.