Neoidní vulkanismus

I když se sopečnou činností se na našem území potkáváme od prekambrických hornin, největší stopy na našem území zanechaly vulkány třetihorní. Tento relativně nedávný vulkanismus se odehrával v době alpinského vrásnění a označuje se jako neoidní. Započal koncem křídy a pokračoval v třetihorách. Tělesa neoidních vulkanitů najdeme například uprostřed české křídové pánve a v Nízkém Jeseníku, kde poslední sopky vyhasly ke konci třetihor a v pleistocénu (Komorní hůrka). Nejvýznamnější činnost probíhala v prostoru oháreckého riftu v severozápadních Čechách. 

Vulkanismus lze rozdělit na čtyři fáze: stádium preriftové (ultrabazické žily, campan až raný eocén), riftové (hlavní stádium s největším množstvím ultrabazik a bazik, pozdní eocén - raný miocén), post-riftové (vulkanismus v okolí krušnohorského a lužického zlomu a kozákovského vulkanického centra, pozdní miocén) a závěrečné (nejmladší sopky na našem území, pliocén - pleistocén).

Ohárecký rift

Ohárecký rift je příkopovou propadlinou, která je ze severozápadu a z jihovýchodu omezena sérií poklesů. Vznik oháreckého riftu je tradičně vysvětlován jako reakce na alpinskou orogenezi, která vedla k vyklenutí Českého masivu, který byl následně rozpukán množstvím poklesových zlomů. Jiný výklad je takový, že zemská kůra v oblasti oháreckého rfitu praskala a poklesávala vlivem ztenčování kůry nad vystupujícím magmatem. Tento výklad je podporován chemickým složením vulkanických hornin v oháreckém riftu, které odpovídají chemickému složení hornin vznikajících na divergentním rozhraní (rift). S jistou nadsázkou lze tedy říci, že ohárecký rift byl možná neúspěšným slepým ramenem Atlantského oceánu. V oháreckém riftu vznikla nejrozsáhlejší vulkanická centra na našem území - Doupovské hory a České středohoří.

Doupovské hory

Doupovské hory o rozloze asi 1 200 kilometrů čtverečních jsou reliktem největší štítové sopky na našem území. Vytvořila se v místě, kde se s oháreckým riftem kříží jáchymovský zlom. Nejranější vulkanická aktivita spadá do období pozdního eocénu, kdy měla explozivní charakter dokumentovaný 50 metrů mocnými vulkanoklastiky. Oligocénní až raně miocénní období je zastoupeno asi 500 metrů mocnou částí, kde rovněž dominují vulkanoklastika, ale zastoupeny jsou i výlevy tefritů, bazanitů a bazaltů. 

České středohoří

Ještě větší plochu než Doupovské hory má České středohoří ležící v prostoru mezi Chomutovem, Novým Borem a Českou Lípou. Je to krajina plná kopců, z nichž mnohé svým tvarem vzdáleně připomínají sopky. Kopce a hory v Českém středohoří jsou relikty přívodních kanálů sopek (sopouchů). Budují je především bazalty a trachybazalty. Nejvyšší horou je Milešovka, která ve skutečnosti představuje lakolit - těleso magmatu utuhlé pod povrchem. Hlavní centrum vulkanické činnosti, označované jako roztocká kaldera, leželo severně od Ústí nad Labem.

České středohoří je krajinou zalesněných hor ve tvaru kuželů. Mnohé z nich svým tvarem dosud připomínají sopky. V dálce lze zahlédnout i Lužické hory.

Vulkanity jsou v Českém středohoří rozmístěny s určitou zákonitostí. Platí, že v centru najdeme spíše lakolity tvořené kyselejšími magmatických horniny, zatímco při okrajích Českého středohoří najdeme spíše tělesa bazičtějších hornin. Zvláštního postavení jsou diatremy - přívodní kanály nebo zlomy, které při povrchu ústí v nálevkovitý tvar. Také tyto struktury se soustředí spíše při okrajích této oblasti, typickými příklady jsou Písečný vrch u Bečova, granátový vrch u Měrunic a Linhorka u Třebívlic. Tyto struktury vznikaly při explozích plynů a jsou vyplněny vulkanickými brekciemi, mezi nimiž často najdeme xenolity hornin, které jinak nejsou běžně dostupné, protože bývají pohřbeny ve značné hloubce. Zastoupeny jsou například granátické hadce s hojnými, sytě červenými pyropy. Zvláštní fenomén přezdívaný 'kamenná slunce' lze pozorovat na odkryvu u Hnojnic. Jedná se o útržky křídových usazenin, které napadaly do diatrémy a teplotní šok a objemové změny mezi popelem a vodou nasycenými slínovci vyvolaly vznik paprsčitě rozpukaných útvarů (kamenných sluncí).

Jednou z nejznámnějších památek v Českém středohoří je Panská skála.

Jedná se o těleso bazaltoidů s velmi dobře vyvinutou sloupcovitou odlučností.

Český ráj

Vulkanity v Českém ráji patří mezi nejkrásnější na našem území. Úplnou ikonou jsou Trosky, zbytky dvou struskových kuželů. 

Další neovulkanity v Čechách

Kromě zmíněných vulkanických center jsou neovulkanity rozšířeny také v dalších oblastech, kde saxonské zlomy umožnily výstup magmatu na povrch. Patří k nim například hora Říp, která je zřejmě dalším pozůstatkem stratovulkánu na našem území. Diatrémy podobné těm z Českého středohoří se vyskytují také v okolí Stráže pod Ralskem na Českolipsku. Jsou to možná vůbec nejstarší  (pozdně křídové) neovulkanity na Českém masivu. Množství neovulkanitů také proniká českou křídovou pánví, kde jsou často vázány na lužický zlom. Jedním z dalších vulkanických center je Kozákov, který je charakteristický výskytem ultrabazických xenolitů plášťových hornin (peridotitů), které jsou tvořeny především olivínem. 

Xenolity peridotitů tvořené hlavně olivínem v neovulkanických bazaltech.

Lom Smrčí u Semil, kozákovský vulkanický komplex.

Neovulkanity na Moravě a ve Slezsku

Na České masivu jsou dále neovulkanity zastoupeny především v okolí Bruntálu (Nízký Jeseník). Je to především Velký a Malý Roudný, což jsou jedny z nejlépe zachovaných stratovulkánů na našem území. Vulkanicky aktivní byly v pliocénu až v raném pleistocénu, asi před 3,4 až 1,2 miliony lety. Dalšími stratovulkány v okolí jsou Uhlířský vrch a Venušina sopka, kde najdeme vůbec nejtypičtější vzorky sopečných pum (velkých sopečných vyvrženin) na našem zemí. Jsou tvořeny především olivínickými bazalty a nefelínickými bazanity. 

Neovulkanity v Západních Karpatech

Drobná tělesa neovulkanitů vystupují také na Uherskohradišťsku na flyšovém pásmu Západních Karpat. Jedná se především o bazalty, trachybazalty a trachyandezity utvářející pravé i ložní žíly ve vnitřní (magurské) skupině příkrovů. Jsou považována za subvulkanická tělesa, která vznikla pod zemským povrchem a dnes vystupují na povrch jen díky erozi. Ze zemského pláště k povrchu vystoupaly podél nezdenického zlomu a to až po dosunutí karpatských příkrovů. 

Neotektonika

Může se nám zdát, že žijeme na klidném a stabilním horninovém podloží, které je "geologicky mrtvé". Že žádný pozůstatek sopky na našem území už se k životu nikdy nemůže probudit. Vulkanologové se shodují na tom, že pokud sopka nebyla aktivní v posledních dvou milionech letech, pak ji lze považovat za navždy vyhaslou. Pak by se opravdu většina sopek na našem území neměla již nikdy probudit. Výjimkami jsou Komorní hůrka a mnohé další čtvrtohorní vulkány, které byly aktivní relativně nedávno. Zatím se toho ale obávat skutečně nemusíme. Přesto je zde řada procesů, ke kterým i na našem relativně klidném území stále dochází. Pro tektonické procesy a projevy probíhající od konce třetihor se ve střední Evropě často užívá termínu neotektonika. 

Typickým příkladem neotektoniky jsou posuny říčních koryt na zlomech. Aktivní zlom poznáme i na satelitních snímcích - délka trasy po vrstevnici by měla být výrazně delší než délka vzdušnou čarou. Ale musíme si být jisti, že se nejedná o hranici mezi dvěma různě odolnými horninami - například mezi granitem a pískovcem. Zlomy jsou ČR reálnou hrozbou. Platí, že čím je zlom delší, tím silnější zemětřesení na něm můžeme očekávat. Od zlomu dlouhého sto kilometrů můžeme očekávat i zemětřesení o magnitudu 7. Takto dlouhých zlomů je v Českém masivu několik. Kromě těch, které známe, to mohou být i některé krátké zlomy, které mohou být ve skutečnosti mnohem delší a navzájem propojené. Zlomy jsou nebezpečné jen tehdy, jsou-li aktivní (pokud na nich dochází k pohybům). Proto se vyplatí zlomy monitorovat. Kromě zemětřesení se na našem území můžeme setkat jen se dvěma rizikovějšími jevy. Jsou to povodně a sesuvy. 

Mapa nejvýznamnějších zlomů České republiky (podle Mísař et al. 1983).

Doporučená literatura

• Cháb, J., Stráník, Z. & Eliáš, M. (2007): Geologická mapa České republiky 1 : 500 000. - Česká geologická služba. Praha.
• Chlupáč, I., Kovanda, J., Stráník, Z. & Brzobohatý, R. (2002): Geologická minulost České republiky. - Academia. Praha.
• Mísař Z., Dudek A., Havlena V., Weiss J. (1983): Geologie ČSSR I. Český masív.- SPN. Praha