Siliciklastické šelfy

Jako šelf se označuje nejmělčí část moře s hloubkou nejvýše 200 metrů. Většina šelfů je tvořena siliciklastickými sedimenty (křemité písky, prachy a jíly, případně štěrky). Jsou to především šelfy mírných a chladnějších klimatických pásů, případně šelfy tropických oblastí, ve kterých dominuje klastická sedimentace nad karbonátovou produkcí. Pro plážové sedimenty je typické, že jemná zrna jsou odnesena vlnami. Charakter sedimentace (sedimentární facie) lze snadno odvodit podle dosahu normálního a bouřkového mořského vlnění. 

Nad bází normálního vlnění, kterým je sediment neustále přepracováván, jsou na šelfech ukládány hlavně vyzrálé písky s čeřinovitým, šikmým, horizontálním nebo mázdřitým zvrstvením. Pod bází normální a nad bází bouřkového vlnění jsou ukládány nejčastěji písky s hřbítkovým zvrstvením nebo s pozitivní gradací (tempestity). Pod bází bouřkového vlnění, kde je voda klidná i při bouřích, jsou ukládány prachovce a kalovce, které mohou být laminované nebo bioturbované. Směrem do nadloží se tedy sedimentární záznam siliciklastických šelfů změlčuje a hrubozrnnost narůstá.

• Plážové slepence jsou ukládány v pobřežním mořském prostředí, kde mořské vlnění transportuje a přepracovává štěrk původně transportovaný řekami nebo erozí pobřeží. V sedimentárním profilu mají podobu vložek slepenců v jinak pískovcových sledech. Jsou velmi dobře vytříděny a klasty jsou často diskovité ("oblázky"), typicky s podpůrnou strukturou klastů a s písčitou základní hmotou.
• Křemenné pískovce jsou zralé jak mineralogicky, tak i strukturně (dobré vytřídění i opracování). Nestabilní komponenty zvětrávají, především v tropickém klimatu. Obvykle se s křemitými pískovci setkáváme na mělkých částech šelfu s vlnovou činností. Typicky bývají tmeleny křemičitými nebo karbonátovými (kalcitovými) cementy.