Šoková metamorfóza

Během šokové metamorfózy dochází velmi rychle a jen na setiny sekundy k vysokému nárůstu teploty a tlaku na takové hodnoty, jaké na naší planetě jinak neexistují. Často takové horniny obsahují přírodní sklo, protože jsou při metamorfóze roztaveny a velmi rychle tuhnou. Horniny postižené touto metamorfózou vznikají náhle (šokově) za zvláštních událostí. Typickým příkladem je dopad meteoritu, zemětřesení nebo úder blesku. Po dopadech meteoritů vznikají šokovou metamorfózou hornin tektity a impaktní skla. Jsou to přírodní skla (pevné látky bez pravidelného vnitřního uspořádání) tvořená zejména oxidem křemičitým. Při ještě větších tlacích vznikají v kráterech diaplektická skla, která nevznikají přetavením hornin, ale jejich rozdrcením za extrémních tlaků. Pod impaktními krátery také vznikají horniny nazývané pseudotachylity, které krystalizují uvnitř zlomů, kterými je rozrušena struktura kráteru. Podobně vznikají i další typy přírodních skel. Například fulgurity mají podobu skelných dutých trubiček nepravidelného tvaru. Vznikají při úderu blesku do některých hornin. Známe také skalní fulgurity, které svým vzhledem připomínají spíše voskem potečené horniny. Avšak ne všechna přírodní skla vznikají šokovou metamorfózou. Skla v přírodě vznikají i velmi rychlým chladnutím lávy a často tvoří většinu hmoty vulkanických hornin. Sklo je v přírodních podmínkách nestabilní a snadno podléhá devitrifikaci. 

Impaktní skla

Impaktní skla vznikají při vysokých teplotách a extrémních tlacích po dopadu meteoritu. Vyskytují se pouze v oblasti kolem mateřského kráteru (např. lybijské sklo v lybijské poušti). Relikty impaktních skel nacházíme i v suevitech, což jsou impaktní brekcie vznikající stmelením hornin, které byly rozpukány a vyvrženy do okolí impaktního kráteru. Impaktní brekcie jsou jedny z nejhojnějších hornin jaké můžeme najít na povrchu Měsíce. Složením a snad i trochu vzhledově se však budou lišit od těch, které běžně nacházíme na Zemi. Suevity byly popsány v kráteru Ries. Tento kráter je známý tím, že zde před téměř patnácti miliony lety vznikly šokovou přeměnou vltavíny (tektity). Pokud se někdy vypravíte ke kráteru Ries, můžete si zde s trochou nadsázky najít vltavín, který vznikl přímo v kráteru.

Suevit z kráteru Ries, impaktní brekcie obsahující tmavé impaktní sklo.

Tektity

Tektity jsou dalším typem přírodních skel, doslova produkty šokové metamorfózy. Po celém světě jich je rozeseto na statisíce. Česká republika je ve světě proslulá nálezy tektitů, kterým u nás nikdo neřekne jinak než vltavíny (moldavity). Vltavíny jsou možná nejkrásnějšími tektity na světě. Mají různorodé tvary, výraznou skulptaci a prosvítají zelenou barvou. Jedná se převážně o přetavené písčité usazeniny, které byly asi před 15 miliony lety, při dopadu planetky do oblasti dnešního kráteru Ries v Německu, přetaveny a metamorfovány v přírodní sklo. Vltavíny obsahují plynové bublinky, ve kterých je stejný tlak jako ve stratosféře, ve výšce 50 km nad zemským povrchem.

Má se za to, že většina vltavínů dopadla východně od kráteru Ries, převážně do oblasti dnešní České republiky. Vltavíny, jako všechna skla, v přírodě rychle podléhají erozi a poměrně rychle se rozpadají. České vltavíny byly zřejmě před erozí částečně uchráněny, když dopadly do oblasti jihočeských pánví nebo byly z povrchu splaveny řekami. Má se za to, že téměř všechny české vltavíny byly transportovány a akumulovány v říčních usazeninách. Najdeme je tak především v říčních terasách v jižních Čechách, na Chebsku a na Moravě, v Německu, Rakousku a snad i Polsku. Snad nejpopulárnějšími typy vltavínů jsou "ježci" z Besednice s výraznou skulpturou. Skulptura vltavínů vznikala až sekundárně po jejich uložení, naleptáním skla humidními kyselinami.

Vltavíny jsou nejkrásnějšími tektity na světě. Radost při nálezu je nepopsatelná.

Největší množství vltavínů bylo nalezeno v jižních Čechách. Největší vltavín s hmotnosti 258,5 g byl nalezen na Moravě a jeho nálezce si, alespoň dle legendy, nejprve myslel, že našel mrtvého krtka a tak do něj kopl. Po omytí mohou mít vltavíny bledě, lahvově až olivově zelenou či hnědou barvu. Kromě středoevropských vltavínů jsou známé také nejmladší, 700 000 let staré australsko-asijské tektity (indočínity, australity, filipínity a podobně), 15 milionů let staré ivority nacházené v Pobřeží slonoviny a 35 milionů let staré severoamerické georgiaity a bediasity.

V závislosti na vzdálenosti od kráteru a způsobu formování za letu se rozlišuje řada forem tektitů. Aerodynamicky tvarované jsou splash formy. Mohou být kulovité, elipsoidální, kapkovité, diskovité a podobně. V nejvzdálenějších oblastech od kráteru dopadají tektity s ablačním lemem. Ablační lem vzniká natavením části již utuhlého tektitu, která při průletu atmosférou směřuje k Zemi. Jsou charakteristické pro australity, tektity nacházené v Austrálii. Zvláštním typem tektitů odlišných od splash forem jsou formy muong-nong, které utuhly až po dopadu na Zemi. Jsou to jedny z největších známých tektitů, váží někdy i více než 20 kg. Tento typ tektitů se vyznačuje odlišnou petrologií. Mají vyšší obsah těkavých látek, včetně vody, která u splash forem dosahuje nejvýše 0,02 hmotnostních procent. Muong-nong tektity jsou také charakteristicky vrstevnaté, ostrohranné a strukturně i chemicky více heterogenní. Časté jsou také uzavřeniny zirkonů a dalších minerálů.

Kromě tektitů známe také mikrotektity, což jsou tektity mikroskopické velikosti (do 1 mm). Většinou mají kulovité tvary, někdy tvar tyčinek či kapek. Jsou známy ze všech pádových polí s výjimkou vltavínů. Na kontinentech velmi rychle zvětrávají, nacházejí se hlavně v oceánských sedimentech.