Stratocumulus

Oblaka stratocumulus patří mezi nejběžnější vrstevnatá oblaka nízkého patra. Mají mnoho podob, nejčastěji šedých, místy i velmi tmavých vrstev s hrubou, často nespojitou základnou pokrývající velkou část oblohy. Slunce skrz ně může, ale nemusí prosvítat. Rozlišujeme tak variety translucidus (průsvitný) a opacus (neprůsvitný). Na tenké, řídké oblačnosti lze pozorovat irizaci nebo koronu. Pokud lze skrz oblak pozorovat modrou oblohu, označujeme jej jako stratocumulus perlucidus. 

Nejběžnějším druhem je poněkud nespojitý stratocumulus perlucidus.

Vcelku vzácné jsou oblaky stratocumulus lenticularis. Mají podobu protáhlých, jasně ohraničených čočkovitých oblaků s jasně patrnou a charakteristicky tmavou základnou. Vznikají podobně, jako všechny ostatní typy čočkovité nebo vlnité oblačnosti. Setkat se můžeme také s několika stratocumuly nad sebou, které označujeme jako stratocumulus duplicatus. 

Stratocumulus lenticularis duplicatus za zvláštních světelných podmínek.

Za zvláštních podmínek můžeme pozorovat také stratocumulus pileus. Tuto ledovou čepičku můžeme nejčastěji vidět nad vrcholky vertikálně rozsáhlých oblaků typu cumulus.

Pileus vznikající nad vrcholky oblaku stratocumulus.

Dalším spíše vzácným typem je stratocumulus castellanus. Tento oblak má širokou základnu a z jeho svrchní části vystupuje řada věžovitých oblaků. Tento druh vzniká díky silným vzestupným proudům. Jedním z nejvzácnějších typů je stratocumulus volutus, který má podobu horizontálně rotujícího válce. Speciálním typem oblačnosti je stratocumulus cavum. Jedná se o velmi vzácně se vyskytující druh, který se vyznačuje kruhovou, oválnou nebo lineární dutinou. Cavum, podobně jako virga a halové jevy, lze na stratokumulu pozorovat pouze za velmi nízkých teplot. Velmi hojným je naopak druh stratocumulus undulatus, který se vyznačuje pravidelným zvlněním. Nepravidelné zvlnění lze pozorovat i druhu stratocumulus asperitas. Na časosběrných videích působí oblaka asperitas jako rozbouřená mořská hladina.

Stratocumulus asperitas s chaoticky zvlněnou základnou.

V případě, kdy se oblačnost stratocumulus začne rozpadat, velmi často se mění na stratocumulus floccus, který má podobu spíše drobných a izolovaných obláčků někdy až kupovitého rázu.

Stratocumulus undulatus lacunosus rozpadající se na stratocumulus floccus

Relativně často můžeme být svědky toho, jak se na obloze tato oblaka rozpadají. Velice zvláštní formou oblaků stratocumulus je varieta stratocumulus cumulogenitus. Vzniká nejčastěji v letních obdobích při podmínkách, kdy dochází k rychlému ochlazení - tedy nejčastěji před bouří a nebo během západu slunce. Zejména tehdy, jsou-li na obloze jen relativně málo rozsáhlé stratokumuly, můžeme v jejich okolí pozorovat utváření menších nepravidelných útržků - oblaků cumulus fractus.

Stratocumulus fractus cumulogenitus obklopený obláčky cumulus fractus.

Také pod základnami stratokumulů mohou vznikat oblaka mammatus. Někdy mají mnohem zajímavější a výraznější podobu než ty, které vznikají pod kovadlinami bouřkových oblaků. 

Oblak stratocumulus mammatus na podzimní, říjnové obloze.

Z oblaku tohoto typu mohou vypadávat vydatné srážky, praecipitatio. Pokud nedosahují zemského povrchu, hovoří se o nich jako o virga.

Na okraji ustupujícího stratokumulu dochází k vypadávání dešťových srážek.

Duha je indikátorem, že srážky nedosahují zemského povrchu.

Oblaka stratocumulus lze zaměnit především s oblaky vrstevnatého charakteru. Od cirrostratů se liší svou základnou s členitějším reliéfem a menší propustností světla. Altocumulus a altostratus má zase jemnější strukturu a nevypadávají z něj výrazné srážky. Nimbostratus má mnohem ucelenější základnu, zpravidla mnohem tmavší a mlhavou základnu, vypadávají z něj mnohem silnější a vydatnější srážky a neutváří se na něm aperitas nebo mammatus. Stratus má rovněž spíše tmavý a mlhavý charakter, nejasně definovanou základnu a neutváří se na něm mammatus, virga a korona.