Vídeňská pánev
Pokud jste z okolí Kyjova, jistě znáte vyhlídku ve Strážovicích na parkovišti pod vysílačem, kterému místní neřeknou jinak než Stražovják. Pokud ji neznáte, jistě ji po přečtení tohoto textu budete chtít navštívit. Strážovická vyhlídka je nápadně převýšena nad rozevřenou krajinou Moravského Toskánska. Zdejší krajina je krásným příkladem alpinské orogeneze. Nebýt této horotvorné činnosti, byla by zdejší krajina rovinou. Místo toho máme krajinu zvlněnou a kopcovitou, což nám napovídá, že je tvořena měkkým a poddajným sedimentárním pokryvem, který dosouvajícím se karpatským příkrovům nekladl téměř žádný odpor. U Strážovic se stýká ždánická jednotka s vídeňskou pánví tak názorně, že hranici mezi oběma jednotkami lze spatřit na vlastní oči a při perfektní viditelnosti je odtud možné dohlédnout až na druhou stranu vídeňské pánve, na zasněžené vrcholky rakouských Alp. Nejvyšší pozorovatelná hora Schneeberg se tyčí do výšky více než dvou kilometrů nad úroveň moře. Těžko si představit, že přímo mezi námi a touto horou leží asi 180 kilometrů dlouhá, 50 kilometrů široká a 5,5 kilometru hluboká poklesávající struktura, která byla kdysi zaplavena mořem - vídeňská pánev.
Pohled na 167 km vzdálený Schneeberg a další alpské vrcholy za vídeňskou pánví
Strážovice, 27. září 2020. Vynikající atmosférické podmínky.
Vídeňská pánev leží především na území Rakouska, Česka a Slovenska. Je nejvýznamnějším zdrojem ropy a zemního plynu v ČR. Ložiska se zde utváří v tzv. ropných pastech, v čepičkách vrás nebo poblíž zlomů. Zastoupeny jsou v ní také lignitové sloje. Vídeňská pánev je protažena ve směru SZ-JV. Částečně leží na brunovistuliku a příkrovech Východních Alp a Západních Karpat. Její výplň tvoří převážně neogenní (miocénní a pliocénní) sedimenty o mocnosti více než 5 km. Má za sebou poměrně složitou geologickou historii. V raném neogénu byla sedimentární pánví nesenou na příkrovech Západních Karpat a Východních Alp (piggy-back basin). Hlavní období vývoje vídeňské pánve však nastalo ve středním a svrchním neogénu, o které se zasloužily dva systémy zlomů, které z ní tytvořily pánev na transformním rozhraní (pull-apart basin). Vídeňská pánev je typická mořskou sedimentací.
Vídeňská pánev byla po většinu svého geologického vývoje napojena na soustavou třetihorních moří zvanou Paratethys. Tato soustava mořských pánví se utvářela při alpinském vrásnění v prostoru mezi dnešními Alpami a Kavkazem. Byla domovem početnému společenství organismů. V důsledku dynamických změn ve vzájemném propojení dílčích pánví, vedoucích někdy až k jejich úplné izolaci, zde docházelo ke změnám cirkulace vod, prokysličení, vyslazování nebo prohlubování prostředí, což mohlo vést až k hromadnému úhynu organismů na velké ploše v relativně krátkém časovém období. Především od neogénu zde tímto způsobem docházelo k vývoji endemických faun. Vídeňská pánev byla napojena především na karpatskou a alpskou předhlubeň, panonskou a podunajskou pánev.
Raný miocén
Sedimentace ve vídeňské pánvi začala v průběhu eggenburgského stupně raného miocénu, kdy v předpolí bělokarpatské jednotky vznikla lužická deprese, do které poprvé zasáhlo třetihorní moře. Mořské pískovce a slepence obsahující přepracované horniny autochtonního paleogénu a karpatského flyše (bazální klastika). Prohlubování pánve dobře dokumentují vrstevnaté slídnaté jílovce až slínovce spodní části lužického souvrství (přezdívané též šlíry), v rámci kterého najdeme i hrubší sedimenty - například vápnité hodonínské písky až štěrky, které jsou nejstaršími vrstvami stupně ottnang. Lužické souvrství poté opět přechází v sedimentaci šlírů v hlubším prostředí. Za zdvihu lužické deprese se sedimentace přesunula k jihu a koncem ottnangu došlo k vyslazení pánve. Poté, co byla sedimentace na krátko přerušena, se počátkem nejvyššího stupně raného miocénu (karpatu) ukládaly deltové týnecké písky přecházející laterálně ve šlíry lakšárského souvrství ukládané opět v hlubším prostředí. Koncem karpatu se však vídeňská pánev znovu změlčila a ukládaly se šaštínské písky přecházející směrem do nadloží ve šlíry závodského souvrství s anhydrity, které dokládají vyslazování pánve a mořskou regresi.
Střední miocén
V raném badenu se vytvářelo transformní rozhraní, na kterém vznikaly poklesy a vídeňská pánev tak přešla z režimu piggy-back na režim pull-apart. Dno pánve pokleslo, a i díky globálnímu růstu mořské hladiny byla vídeňská pánev znovu snadno zaplavena mořem. Počátkem badenu došlo k ukládání vápnitých jílů (téglů) lanžhotského souvrství. Sedimentace téglů je charakteristická pro celou střední Paratethydu a odráží se v ní globální vzrůst mořské hladiny. Směrem do nadloží však ve vídeňské pánvi opět sledujeme změlčující trend. Na počátku středního badenu byla centrální část vídeňské pánve (moravská ústřední prohlubeň mezi Lanžhotem a Hodonínem) vyplňována hrušeckým sourstvím, které je tvořeno deltovými žižkovskými vrstvami, pobřežními lábskými písky a na zaplavených elevacích vznikajícími biogenními a bioklastickými vápenci (typické jsou lithotamniové řasové vápence). Směrem do nadloží sledujeme ve fosilním záznamu postupné vyslazování a změlčování. Koncem badenu se vídeňská pánev stala zálivem s brakickou vodou, téměř nekomunikujícím s okolními moři. Sedimentaci v sarmatu reprezentují především brakické, místy sladkovodní jíly a písky bílovického souvrství.
Pozdní miocén
Během stupně pannon se vídeňská pánev až zcela izolovala od okolních moří a stala se brakickým jezerem s lagunami. Tou dobou zcela vyschlo tehdejší Středozemní moře (Messinský event). Ve vídeňské pánvi se ukládaly deltové písky, štěrky a vápnité jíly bzeneckého souvrství obsahující charakteristická monospecifická společenstva brakické fauny, především plžů rodu Melanopsis a mlžů Mytilopsis. V močálech, které byly příležitostně zaplaveny brakickou vodou (marše), vznikly v rámci tohoto souvrství kyjovské lignitové vrstvy, ve kterých byly nalezeny i fosilie savců. Nadložní dubňanské souvrství již záznamenává úplné vyslazení pánve, která má převážně podobu marší. Na bázi tohoto souvrství najdeme až 6 metrů mocnou dubňanskou lignitovou sloj. Nejmladšími miocénními sedimenty ve vídeňské pánvi jsou jezerní usazeniny - uhelné jíly a písky gbelského souvrství ukládané v moravské ústřední prohlubni.
Asi centimetr mocná lignitová sloj v bzeneckém souvrství, nadloží kyjovské sloje.
Pliocén
V pliocénu pokračovala ve vídeňské pánvi kontinentální sedimentace říčních a jezerních sedimentů. Jsou zachovány pouze jako denudační relikty. Jedná se převážně o hrubozrnné štěrky a písčité štěrky.
Doporučená literatura
- Chlupáč, I., Kovanda, J., Stráník, Z. & Brzobohatý, R. (2002): Geologická minulost České republiky. - Academia. Praha.
- https://moravske-karpaty.cz/prirodni-pomery/geologie/videnska-panev/#more-647